Blog

„Nové“ Teoretické ústavy se zvolna probouzejí k životu a osobně jsem čelil dotazům, jestli se mi líbí. Názory na ně jsou různorodé, jak vždy při hodnocení něčeho nového bývá. Nedá mi, abych nevzpomněl nápisu Jana Letzela na zdi svého lázeňského pavilonu ve Mšeném: „Jedna věc hyzdí stavení, že úst jemu dáno není, aby se samo hájilo, kdyby se o něm mluvilo. Pomni, že snáze je souditi, nežli věc dobrou zrobiti.“

Každý, kdo se trochu zabývá teorií umění, ví, jak ošemetný je pojem krásy. O tomto neuchopitelném jevu pojednává v podstatě celá estetika a problematika krásy jako estetické kategorie se táhne jako Ariadnina nit celou historií lidstva od Platóna k dnešku. V případě architektury je situace náležitě zkomplikována nejednoznačnými názory na architekturu jako umělecký jev. Ve většině případů bývá tento zapeklitý problém vyřešen s odkazem na funkci, místo a záměr, respektive finanční možnosti klienta. Nezřídka se stává, že zájmy klienta bývají nadřazeny zájmům architekta. Ale to je jiná kapitola.

Podíváme-li se do minulosti, záhy zjistíme, že myšlenka typu architektury jako technicky organizovaného uměleckého díla není nová. Její kořeny můžeme vystopovat již u londýnského Křišťálového paláce Josefa Paxtona z roku 1851. Nejznámější stavbou architektury high-techu je kulturní centrum Centre Pompidou v Paříži z roku 1971–77 od Richarda Rogerse a Renza Piana.

Ale to vše není tak podstatné. Podstatnější je otázka, zda je opodstatněné hovořit v případě této architektury o kráse. Tím se dostávám k úvodu své úvahy. Smysl krásy se lišil během vývoje lidstva podle momentálních potřeb a stupně vzdělanosti společnosti, potažmo důrazu na pěstění ducha. Je proto pochopitelné, že bude rozdíl v pojímání krásy Platóna, Tomáše Akvinského, Kanta a Marxe. Osobně zastávám tezi, že krásné je synonymum účelného. Tíhnu prostě k funkcionalistické (a funkční) architektuře. V tomto směru jsou určitě „nové teoreťáky“ v globálu bezpochyby krásné. Samozřejmě, že drobné nedostatky se najdou vždy.

Pokud zabrousím do hájemství filosofie, musím vzpomenout na Heideggera, který považoval za krásné to, co je pravdivé. Nepochybuji o tom, že „nové teoreťáky“ pravdivé jsou zvláště ve smyslu pravd o rozvoji svobodného ducha, pluralitě názorů a přínosu budovy jako jednoho z center vysokého učení v Čechách. I toto jsou atributy, které dělají budovu krásnou, na rozdíl od obchodních center, které ač stylově podobné, jsou transcendentálně zcela odlišné a pod pozlátkem virtuálního veřejného sektoru se skrývá propracovaná marketingová strategie.

Končím tedy zamyšlení přáním zdravého úsudku, čisté mysli, a to nejen v oblasti hodnocení architektury. Dlužím však ještě odpověď na otázku jestli se mi „nové teoreťáky“ líbí. Kdo dočetl úvahu až do těchto míst, nabyl dojmu, že se mi líbí. A tento dojem je správný.

Ivo Überall
Ústav klinické a molekulární patologie LF UP