Blog

K výrazným olomouckým bohemistům náležejí jazykovědec Jaromír Bělič (1914–1977), v letech 1953–1957 děkan Vysoké školy pedagogické v Olomouci, a literární vědec Jiří Skalička (1922–1997). Sbližoval je slovácký původ a odborný zájem o dílo Karla Havlíčka Borovského (1821–1856): v roce 1947 vydal Bělič monografii Karel Havlíček Borovský a Slovanstvo, roku 1951 pořídil kritické vydání Havlíčkova Básnického díla pro Národní knihovnu, z roku 1965 pochází Skaličkova studie Havlíčkův satirický odkaz aj. Jako editoři připravovali Bělič a Skalička k vydání rovněž Havlíčkovy epigramy, mezi nimiž se nachází Havlíčkův překlad tohoto epigramu ruského romantika Alexandra Sergejeviče Puškina:

Učený epigram z ruštiny

V poznámkách ke své havlíčkovské edici uvedl Bělič k Puškinovu epigramu: „Učený epigram…: překlad z A. S. Puškina, největšího ruského básníka (1799–1837), s jehož dílem se Havlíček zčásti seznámil za svého pobytu na Rusi.“ Ani Bělič ani předchozí ani následující editoři Havlíčkova básnického díla však nevysvětlují, koho se epigram týká – usoudili patrně, že jde o fiktivní postavu, jejíž příjmení bylo vytvořeno ad hoc kvůli rýmové dvojici „nauk – Dunduk“, a že se jedná o obecně míněnou satiru na poměry, v nichž je příslušnost k aristokracii a náležitě vyvinuté sedací svalstvo dostatečnou kvalifikací i pro řízení vědecké instituce. Nepídili se po významu tohoto příjmení (ruské substantivum „дундук“ znamená hlupák), natož po originále Puškinova epigramu a okolnostech jeho vzniku. S předpokladem, že „akademické téma“ tohoto satirického dílka může zaujmout též olomouckou akademickou obec, si dovoluji sdělit, co uvádí ruská Wikipedie:

Michail Alexandrovič kníže Korsakov (1794–1869)

nastoupil po ukončení kurzu ve 2. sboru kadetů k tělesné gardě Preobraženského pluku, roku 1812 se účastnil Vlastenecké války s Napoleonovou armádou a následujícího tažení ruských vojsk do Paříže. V roce 1819 se oženil s Marií Nikitičnou (1802–1884), jedinou dcerou a dědičkou Nikity Ivanoviče knížete Dondukova-Korsakova (1775–1857) a Věry Jonovny (1780–1833), rozené kněžny Dondukovové. Díky protekci vysoce postavených osobností povolil car Alexandr I. Michailu Alexandroviči knížeti Korsakovi přijmout erb, titul a rodové jméno knížat Dondukových a nadále se nazývat knížetem Dondukovem-Korsakovem, což se vztahovalo i na jeho početné potomstvo – byl otcem deseti dětí. 

Roku 1820 zanechal Michail Alexandrovič kníže Dondukov-Korsakov v hodnosti plukovníka vojenské služby a byl zařazen mezi komoří carského dvora, v roce 1826 se stal úředníkem ministerstva vnitra a působil jako reprezentant šlechty a guberniální sudí Gdovského újezdu (poblíž města Pskova v západním Rusku). V roce 1833 byl kníže Dondukov-Korsakov jmenován prozatímním správcem petrohradské školní oblasti, v následujícím roce byl v tomto úřadě potvrzen a začleněn mezi skutečné státní rady. Třebaže svěřený úřad vedl stroze a formálně, byl vládními místy pozitivně hodnocen, a tak byl v roce 1835 jmenován druhým viceprezidentem Imperátorské petrohradské akademie věd a předsedou jejího správního výboru; prezidentem této akademie byl v letech 1818–1855 orientalista Sergej Semjonovič hrabě Uvarov (1776–1855), posléze ministr národní osvěty. Roku 1838 se kníže Dondukov-Korsakov stal přísedícím Hlavního cenzurního úřadu a roku 1841 předsedou výboru zřízeného pro novou správu Imperátorské petrohradské akademie věd, jakož i tajným radou. Tyto pracovní závazky přiměly knížete Dondukova-Korsakova, aby požádal o zproštění z úřadu správce petrohradské školní oblasti, zatímco funkci viceprezidenta Imperátorské petrohradské akademie věd zastával až do roku 1852.

Básník kontra cenzor

Konflikt mezi Alexandrem Sergejevičem Puškinem a knížetem Dondukovem-Korsakovem způsobily cenzurní zásahy, jimiž kníže z titulu státního cenzora postihl Puškinův román Historie Pugačova (История Пугачёва, 1834) a veršovanou Pohádku o zlatém kohoutkovi (Сказка о золотом петушке, 1834), třebaže car Mikuláš I. publikování obou děl schválil – Historii Pugačova ale pod titulem Historie Pugačovské vzpoury (История Пугачёвского бунта). Básník roku 1835 reagoval na knížecí cenzuru výše zmíněným a v českém překladu Karla Havlíčka Borovského citovaným epigramem, jenž v originále zní následovně:

Эпиграмма на Дондукова-Корсакова

В Академии наук
Заседает князь Дундук.
Говорят, не подобает
Дундуку такая честь;
Почему ж он заседает?
Потому что жопа есть.

(Epigram na Dondukova-Korsakova/ V Akademii nauk/ zasedá kníže Dunduk./ Říkají, že není vhodná/ pro Dunduka čest taková;/ pročpak on zasedá?/ Protože p.... má.)

Pravý smysl tohoto epigramu ozřejmují klevety, podle nichž vděčil kníže Dondukov-Korsakov (jehož Puškin dokonce i v oficiální korespondenci důsledně nazýval s aluzí na výraz „дундук – hlupák“ Dundukovem-Korsakovem) za svou kariéru homosexuálnímu poměru, jenž jako mladý důstojník udržoval s prezidentem Imperátorské petrohradské akademie věd a ministrem národní osvěty Sergejem Semjonovičem hrabětem Uvarovem. Ve svém deníku Puškin uštědřil knížeti nadávky „клеврет (přisluhovač)“ a „дурак и бардаш (hlupák a homosexuální prostitut – z franc. „bardache“)“, citoval též ruské přísloví „Царь любит, да псарь не любит (Car miluje, ale [carův] psovod nemiluje)“. Spisovatel Nestor Vasiljevič Kukolnik (1809–1868) zaznamenal Puškinův epigram ve své sbírce anekdot a opatřil ho následujícím komentářem: „Уваров чистил ему задницу… On revient toujours à ses premiers amours, и он затем доставил Корсакову место вице-президента. (Uvarov mu čistil zadnici – vždycky se vracejí ke svým prvním láskám, a potom zařídil Korsakovi místo viceprezidenta).“ Francouzský citát pochází z komické opery Charlese-Guillauma Étienna (1777–1845) Joconde ou les Coureurs d’aventures (Joconda aneb Kurýři dobrodružství), uvedené roku 1814.

V lednu až dubnu 1836 se nicméně vztah mezi Puškinem a Dundukovem-Korsakovem zlepšil, když kníže bez námitek schvaloval obsah časopisu Современник (Současník), jenž Puškin vydával. Kníže přežil básníka o 32 let, neboť Puškin zemřel 10. února 1837 na následky střelné rány utržené v souboji na pistole s milencem své ženy, francouzským emigrantem a později diplomatem Georgesem-Charlesem baronem de Heeckeren d’Anthès (1812–1895).

Jakými cestami se Karel Havlíček Borovský, působící od února 1843 do července 1844 jako domácí učitel v rodině profesora Imperátorské moskevské univerzity Stěpana Petroviče Ševyrjova (1806–1864), literárního historika a básníka, dostal k Puškinovu epigramu na „knížete Dunduka“ (epigram byl publikován tiskem až v roce 1861) a zda mu patřičně rozuměl, nemám tušení – a nejspíš se to už nikdy nedozvíme.

Jiří Fiala
emeritní profesor katedry bohemistiky FF UP