Blog

Chtěla bych popovídat nejen o smyslu kultury a o dvou operních představeních, ale také svým textem trošinku podnítit zájem studentů (především germanistiky) o klasickou hudbu. Či o kulturu obecně. A tak trochu přispět k zamyšlení nad tím, jaký k ní máme či nemáme vztah. Shodou okolností v obou operách, o nichž chci mluvit, vystupoval stejný pěvec, jehož – zdůrazňuji – osobně neznám, a také je režíroval stejný režisér. Tedy by i tento text mohl evokovat dojem jakési reklamy na toho nebo onoho. Záleží, jak to kdo bude chtít chápat. Nemohu za to, že jsem na obou představeních byla a že o obou chci psát. Nemohu za to, kdo zpíval a kdo režíroval. A nemohu za to, co se mi líbilo. (Nemohu za více věcí, které prostě tak nějak… staly se a jsou… A protože se staly a jsou, nemusím nutně ještě mlčet.)

Tedy ke kultuře obecně…

Úvodem předesílám, že kulturou rozumím v Geertzově významu širokou síť významů, které si my lidé ve společnosti dědíme, předáváme je dále a jež vyzdvihuje lidský život nad rámec zvířecích atavismů. V běžném smyslu slova pak do ní řadím literaturu, umění výtvarné a hudbu. Plus mnohé další formy. Když se jako vyučující starší (německé) literatury zamyslím nad osudem těchto krásných umění v době, o níž přednáším, není to s kulturou v těch dobách vždycky růžové. Za obrazy, kompozicemi a texty se skrývá často materiální bída autorů (vybírám nyní z těch literárních, jež znám nejlépe), o níž tak často a s oblibou čteme ve skriptech a učebnicích a opakujeme u zkoušek. Krom materiální nouze (nenašel-li se osvícený mecenáš) pak pronásledování politické. Erasmus Rotterdamský tak vydal svoji Chválu bláznivosti tajně, Luther (promiňte, laskavé čtenářstvo, ale do Geertzovy sítě zařazuji i jeho překlad) překládal zápase se špatným stavem ducha (například vidiny ďábla atd.) na Wartburgu v malilinké klaustrofobní komůrce a v přestrojení navrch, hebraista Jan Reuchlin většinu svého života prosoudil… Žid Štěpán Izák, autor nedoceněné a literárně hodnotné kroniky, prožil většinu svého života ve sporech a obavách o materiální přežití, jeho text se čte spíše jako reflexe muže pozdních středních let, který zápasí s depresemi (opět, jaká to náhoda!). Kupříkladu.

Doba se přehoupla a zdá se, že by mohlo být líp…A nevím, zda je, nebo bylo. V dobách nedávno minulých se v podstatě opakovala situace doby předreformační a reformační. Překladatel, básník a osobnost polyhistorního významu, O. F. Babler, byl nucen mnoho věcí překládat pouze pro sebe, u jiných textů zápasit o jejich vydání. To nebo ono nešlo z politických důvodů vydat, na to nebo ono nebyly takzvaně peníze, nebo papír nebo schválení, kola osudu se točí. I po Bablerovi zůstal z jedné životní epochy (doby těsně po II. světové válce) deník. A jeho čtenář se při čtení některých řádků může vzpomenout například na Erasmův předslov k Chvále bláznivosti anebo někdy i na Štěpána Izáka. Řeka času plyne dál a snad by tedy už konečně mohlo být líp. Německá teoretička kulturního managementu Birgit Mandelová, a s ní i mnozí jiní lidé teorie a praxe, píše o nutnosti propojení a kooperace mezi kupříkladu státem, soukromým sektorem a kulturou. Píše také o tom, že kultura by měla být naučitelná, vyučována a předávána i na delší generace. Jistě, je nám až životně nutná. Bylo by to krásné, jak se to píše a jen se tak sama pro sebe táži, jak to že na to i ono (a často věci spíše nonkonformního typu) opět nejsou prostředky a často v majoritních centrech prostředky nejsou a na tzv. „provincii“ jsou a na co zase jsou a tak a vůbec… „Divím se, kde že jsou peníze v zemi této,“ klade si v nedoslovné citaci otázku už Eberlin z Günzburgu, současník Martina Luthera. Tak se divím. A jen tak si pro sebe přeji, aby humanitní obory (samozřejmě mám na zřeteli v prvé linii „svoji“ germanistiku) byly jakýmisi obhájci toho propojení, o němž píše Birgit Mandelová. Aby studenti (absolventi) měli v rámci možnosti oči otevřené a zájmy širší než vlastní zahrádka. Aby se nejen učili o tom, kdo z autorů daných děl, řečeno s Čapkovým Mlokem, „tak krásně trpěl, úpěl a umíral“, ale dokázali zvednout hlas, když zase a zase a poprvé a potisící někdo někde něco zakáže s tím, že na to není, že to není kvalitní a že není, kdo by to nebo ono byl schopen udělat – a přitom nebude stav věci tak jednoznačný. Protože ne vždy zcela jednoznačný je. A nejen „v zemi této“.

A nyní k těm dvěma operám:

Vyučuji v současné době literární předmět, kde jsme se se studenty zabývali mj. motivem blázna. Z více důvodů mne napadlo, že bych mohla studentům pustit na dvou DVD operu Rigoletto a že bychom (v dosti nekonvenčním spojení) srovnat postavu blázna Rigoletta s bláznem u Erasma a jinde (na okraj podotýkám, že jsem měla všechny souhlasy, co jsem mohla mít a že jsem tedy nikoho nekrátila na právech autorských)… Byla jsem překvapená. Mnoha věcmi. Mám v kurzu čtyři studenty, jak uvedli, pro některé to bylo jejich první operní představení. U germanistů by se člověk mohl divit, ale nedivím se. Sama jsem se k opeře dostala dost pozdě a dost nekonvenčně. Studenti se ale těšili, dopředu jsem jim dala materiály k opeře, někteří si agilně stáhli z internetu dokonce libreto. Škoda, že už to neviděli předtím, mohly se srovnávat rozdíly, například v „mé“ projekci byla předvedena scéna seznámení Gildy a jejího osudového muže v kostele, což v jiných operních provedeních nebývá… Ale nu což…).

Byli výborně připravení. S sebou si podobně jako do kina vzali keksy a sušenky a nabízeli mi. Zařídili multimediální učebnu a  na velkoplátně se začal objevovat děj, hlasy zněly tak, že se to rozléhalo jistě po celé budově na Křížkovského 10. Aby bylo jasno, co jsme viděli. Šlo o záznam opery Rigoletto, tak jak byla předvedena na rakouském letním festivalu Opern Air Gars 2012, v režii Karla Drgáče (mj. také bývalý šéf Státní opery Praha v letech 1990–1995 atd.). Atmosféra ve třídě byla až vánočně slavnostní, nebo se mi aspoň zdála. O pauze jsem ostatně předtím slyšela studentku, jak radostně říká jiné, že jdou „s paní Hrdinovou“ na operu. Když jsme skončili a rozebírali ten kýžený motiv blázna, vyšlo najevo, že studenti jsou navýsost spokojení. Chtěli se mnou mluvit o různých věcech kolem té opery (samozřejmě vedle hudby a zpěvu), například proč se opera realizovala pod širým nebem, proč se tam opakuje červená a černá barva, že se děj odehrává v hodně moderním ambiente a v jednom prostoru je například naznačen kostel, vévodská síň i ulice… (Jako srdcem a duší medievistce se mi to zamlouvalo, protože svět je sám jedno veliké divadlo…). Vlastně je to zaujalo více než samotný motiv blázna. Protože nejsem ta umělecká kritička, mohla jsem se omezit jen na literární exkurzy anebo na konstatování, že se to, co se líbilo, líbilo i mi. Jen mne tak potichu napadala myšlenka a bodala jak ježek, jak je škoda, že to viděli jen ti čtyři a jen na CD v mé výuce, a tak a vůbec…

Nyní k té druhé opeře. Za několik týdnů poté jsem shlédla v Opavě v divadle operu La Traviata. Neviděla jsem ji poprvé, ale poprvé v provedení, v jakém byla v Opavě. A bude to znít pateticky, ale prožila jsem ji jako ve snu, protože jsem byla nadšená například paralelním děním na scéně nebo obrazy (tu rentgenových snímků, tu francouzských impresionistů atd.) na pozadí… Opera skončila, vstávám, mám dojem, že vstávám jediná v celém sále, ale stojím, tleskám, mám zavřené oči, kolem mě tleská sál, šumí jako řeka, zpěváci se jdou na několikrát děkovat, já stále stojím… Když přijdu na místo, kde v Opavě přespávám, nemůžu usnout. Pod balkónem skupinka opilých mužů zpívá telecími hlasy Kaťušu. První sloku ještě zvládnou, druhou začínají na několikrát, konce se ne a ne dobrat… Po jejich produkci už nemůžu usnout tuplem. Přemýšlím o La Traviatě a o Kaťuši. O mých čtyřech studentech a o tom, kdy je a kdy není na papír. O Birgit Mandelové a naučitelnosti kultury. O tom, proč některé věci vidí jen několik lidí a jiné…

Kaťušu slyšela celá ta ulice… Před deseti lety bych řekla vcelku triumfálně, že cokoli kvalitního má cenu i pro jednoho recipienta. Dnes to říkám taky, ale už s jistým smutkem. V noci se mi zdá, že kráčím po bílém listu papíru. Je čistoskvoucí jako sněhová pláň a jdu a jdu a cesty na něm naznačené není. A s tím končím, protože konce této úvahy se opravdu není, ale není lze dobrat.

Eva Maria Hrdinová, Ph.D.,
Katedra germanistiky FF UP Olomouc (externistka)