Blog

nikoli ovšem slávu Slávóv slavných, jak vybízel pomocí paronomázie česko-slovenský obrozenec Jan Kollár, ale letošní 440. výročí vzniku olomoucké univerzity!

Na internetových stránkách Univerzity Palackého v Olomouci již „vyskakuje“ k tomuto účelu vyhotovené logo, graficky dozajista „napadnuté“ (jak říkával Jan Werich), pokud se ale přidruženého textu týká – 1573–2013 440. VÝROČÍ UNIVERZITY PALACKÉHO V OLOMOUCI, mohou vzniknout pochybnosti o jeho případnosti.

Striktně vzato, na rok 2013 připadá 440. VÝROČÍ UNIVERZITY V OLOMOUCI, zatímco 440. VÝROČÍ UNIVERZITY PALACKÉHO V OLOMOUCI připadne až na rok 2386. Podstatně blíže je 500. výročí existence olomouckého vysokého učení, jež by se mělo slavit v roce 2073, a 70. výročí obnovení této instituce jakožto Univerzity Palackého, k němuž dospějeme za pouhé tři roky – 21. února 2016.

Argumenty, jimiž prorektor pro zahraniční vztahy UP prof. Ladislav Daniel, odpovídající za náplň a zdárný průběh letošních univerzitních oslav, obhajuje znění textu provázejícího jejich logo, jsou však velmi přesvědčivé:

a) Je nezbytné, aby byl v tomto textu uveden aktuální a úplný název jubilující univerzity v zájmu její jednoznačné identifikace mezi nynějšími českými vysokými školami.

b) Užijeme-li paralely s Univerzitou Karlovou v Praze (Universitas Carolina Pragensis), jež si v roce 2012 připomněla 664. výročí svého založení, pak původní název tohoto vysokého učení zněl Studentská obec pražského učení (Universitas scholarium studii Pragensis), a v letech 1654–1920 se nazývalo Karlo-Ferdinandova univerzita (Universitas Carolo- -Ferdinandea), od roku 1882 rozdělená na dvě samostatné vysoké školy s českým a německým vyučujícím jazykem.

c) Cum grano salis můžeme připodobnit oslavu zrodu olomoucké univerzity k oslavě narozenin paní Marie Novákové, za svobodna slečny Marie Blažkové, jež své řekněme padesáté narozeniny neslaví a hosty na oslavu nezve jako Marie Blažková, ale jako Marie Nováková.     

Šéfredaktor Žurnálu UP Pavel Konečný věnoval chystaným oslavám 440 let trvání druhé nejstarší české vysoké školy obsáhlý článek v 7. čísle tohoto čtrnáctideníku ze 17. prosince 2012, v němž prostřednictvím tří pamětníků připomněl oslavy 400. výročí založení olomoucké univerzity v roce 1973.

První z té trojice byla moje maličkost, jež se musí redakci i čtenářům Žurnálu UP omluvit za selhání paměti – uvedl jsem totiž, že se hlavní program oslav konal v květnu toho roku. Vzpomenuv pozdě, ale přece hesla Josefa Dobrovského Ad fontes! (K pramenům!), prolistoval jsem příslušný ročník olomouckého obdeníku Stráž lidu i dvě univerzitní obrazové publikace, jež dotyčné oslavy reflektují – Univerzita Palackého v Olomouci – Universitas Palackiana Olomucensis (Olomouc 1973) a Univerzita Palackého 1946–1976 – Třicet let socialistické vysoké školy (Olomouc 1976).

Ukázalo se tak, že hlavní festivity 400. výročí vzniku olomoucké univerzity se konaly od 10. do 14. října 1973; k univerzitnímu jubileu byla instalována výstava k dějinám olomouckého vysokého školství ve Vlastivědném muzeu, jakož výstava výtvarných prací učitelů kateder výtvarné výchovy Filozofické a Pedagogické fakulty UP v tehdejším Domě umění, 11. října 1973 se uskutečnil koncert Moravské filharmonie a sdružených pěveckých sborů (mj. zazněla Schillerova & Beethovenova Óda na radost), byla zhotovena pamětní medaile podle návrhu prof. Vladimíra Navrátila a doc. Stanislava Vymětala, vydaly se čtyři knižní tituly (vedle výše uvedené obrazové publikace to byly Kapitoly z dějin olomoucké univerzity 1573–1973 J. Navrátila a kol., Ostrava 1973, soubor reprodukcí tezí a portrétů osobností staré olomoucké univerzity pod názvem VNIVERSITAS OLOMVCENSIS 1573–1973, Olomouc 1973, a posléze – až v roce 1980 – Organizace, pečeti a insignie olomoucké univerzity v letech 1573/1973 Fr. Šantavého a E. Hoška).

Hudební skladatel doc. Pavel Čotek zkomponoval „mírovou znělku k mírové slavnosti UP pro čtyři trubky“ – mírová slavnost se uskutečnila 14. října 1973 v rozáriu, přičemž zde byla odhalena plastika Život proti smrti, dílo absolventky FF UP Heleny Drdové.

Sochařské kreace žáků prof. Vladimíra Navrátila – Jaroslava Nerada, Zdeňka Přikryla, Bohumila Teplého, Vratislava Varmuži a Jiřího Žlebka – se vystavovaly ve dnech 18. srpna až 10. listopadu 1973 v zahradách za budovami rektorátu a FF UP, katalog výstavy byl publikován téhož roku pod názvem Sochy na terasách.

Mnohé exponáty měly daleko ke kánonu socialistického realismu, a tak zejména plastiky B. Teplého nevýslovně iritovaly ředitele Ústavu marxismu-leninismu UP (zřízeného 15. února 1970), prof. Františka Lóna. Tento vrchní univerzitní „normalizátor“, po všech stránkách vyvinutý exemplář tvora vymezovaného taxonem zloprcek, býval prý docela hrdý na distichon, jímž ho obdařila studentská čeládka: „Po holení Pitralon,/ na marxismus Franta Lón!“

A co se v dešti se rozpouštějícího a nato igelitovou fólií obaleného sádrového Palackého týká, ten byl na nádvoří FF UP postaven již při oslavách 25. výročí vzniku UP v roce 1971.

Nejzávažnější akcí 400. jubilea olomoucké univerzity bylo slavnostní zasedání vědeckých rad UP v pavilonu A Výstaviště Flora 13. října 1973 za účasti představitelů tuzemských i zahraničních vysokých škol (ze zemí „socialistického tábora“, ale kupodivu i z Jugoslávie – z univerzit v Lublani a ve Skopje) a diplomatického sboru.

Vedoucí vládní delegace, člen sekretariátu a tajemník Ústředního výboru KSČ PhDr. Jan Fojtík, předal tehdejšímu rektoru UP, prof. Františku Gazárkovi, Řád práce, propůjčený UP prezidentem ČSSR Ludvíkem Svobodou, a pronesl hlavní projev nazvaný Univerzita Palackého – středisko výchovy pokrokové socialistické inteligence.

Po zdravicích vysokoškolských delegací uděloval rektor prof. Gazárek pamětní medaile, počínaje stranickou a státní „věrchuškou“ (tento spíše ironicky míněný termín byl podobně jako substantivum „aparátčík“ převzat svého času z ruštiny). Na ÚV KSČ ke generálnímu tajemníkovi strany Gustávu Husákovi a na Pražský hrad k prezidentu ČSSR Ludvíku Svobodovi cestovalo vedení UP s pamětními medailemi a příležitostnými publikacemi 27. listopadu 1973.

Oslav 400. jubilea olomoucké univerzity se účastnili a pamětní medaile obdrželi též předchozí rektoři UP: prof. Jiřina Popelová-Otáhalová, akademik (jmenovaný téhož roku 1973) a toho času prorektor UP pro vědeckou a uměleckou činnost prof. MUDr. Jan Hrbek a doc. Eduard Manďák; o udělení pamětní medaile rektorovi Vysoké školy pedagogické v Olomouci v letech 1953–1957, členu-korespondentu Československé akademie věd Jaromíru Běličovi (zemřelému 6. prosince 1977), se dostupné prameny nezmiňují.

První rektor UP, prof. Josef Ludvík Fischer, se sice vrátil na UP 1. května 1968, ale v důsledku normalizačních čistek musel olomouckou univerzitu v roce 1970 opět opustit a 17. února jubilejního roku 1973 zemřel. Rektor prof. Josef Metelka, jenž stál v čele UP v letech 1966–1969 a byl nato vyloučen jako exponent „pravicového oportunismu“ z KSČ, si ovšem pamětní medaili nezasluhoval. Pracoval do roku 1972 ve výpočetním středisku UP v Řepčíně, v jubilejním roce 1973 odešel do důchodu a 21. srpna 1979 zemřel.

Pamětní medaili naproti tomu získal doc. Karel Vítek, před příchodem na FF UP v roce 1964 působící jako prokurátor a stranický aparátčík, nikoli však za své zásluhy o „normalizaci“ na UP, ale za články ve Stráži lidu. Doc. Vítek totiž „normalizoval“ UP velice horlivě, aby odčinil svou účast na mimořádném, tzv. Vysočanském sjezdu Komunistické strany Československa 22. srpna 1968, kde prý bouřlivým potleskem reagoval na rezoluci tohoto sjezdu odsuzující okupaci ČSSR armádami Varšavské smlouvy a požadující návrat vedoucích představitelů československého státu unesených do Sovětského svazu. Na jaře 1971 zřídil doc. Vítek, obecně řečený Kurvítek, na FF UP katedru aplikované sociologie a věnoval se spolu se svou manželkou, na této katedře od roku 1969 zaměstnanou, matrimoniologickým výzkumům do té doby, nežli se jejich manželství rozpadlo; PhDr. Věra Vítková nato působila jako lektorka češtiny v Bukurešti a Grenoblu. Po Listopadu ’89 si doc. K. Vítek otevřel v Olomouci advokátní kancelář, zemřel 4. března 2008.

Druhý pamětník 400. výročí olomoucké univerzity, prof. Jiří Černý, připomněl ve zmiňovaném čísle Žurnálu UP 6. mezinárodní speleologický kongres, jenž se ve dnech 31. srpna až 19. září 1973 s 1300 účastníky z 41 států odbýval v Olomouci (letošní, již 16. mezinárodní speleologický kongres se bude konat ve dnech 21. až 28. července v Brně), a dodal: „Tehdy přijel do Olomouce místo rektora lublinské univerzity profesor Falicki. Zakládal na Univerzitě Marie Curie Skłodowské romanistickou katedru. Chtěl tady navázat kontakty.“

Nejen mou maličkost, ale i prof. Černého zavedla paměť – ve skutečnosti se tehdejší rektor Univerzity Marie Curie-Skłodowské v Lublinu, prof. Wiesław Skrzydlo, do Olomouce dostavil, nikoli ovšem na mezinárodní speleologický kongres, ale – stejně jako prof. Jerzy Falicki – na oslavy univerzitního čtyřstoletí, a jak dokládá fotografický snímek otištěný na s. 83 výše citované obrazové publikace z roku 1976, z rukou rektora prof. Gazárka převzal 13. října 1973 pamětní medaili.

Třetí pamětník, prof. Josef Jařab, sdělil v Žurnále UP svůj zážitek z oslav 400. výročí existence olomoucké univerzity s prorektorem doc. Jaroslavem Zezulou, jenž pokládal „soudruha švédského velvyslance“ za velvyslance Švédské republiky. Zavalitá postava prorektora doc. Zezuly je v obou jubilejních publikacích na fotografiích hojně prezentována, a tak opět citujme prof. Jiřího Černého, jenž ve sborníku Romanica Olomucensia XIII, Katedra romanistiky FF UP – Historie a současný stav (Olomouc 2004) na s. 22 píše: „Vedoucím kateder západní filologie byl v té době už Jaroslav Zezula, který zastával také funkci prorektora pro politickovýchovnou činnost a nechvalně se proslavil tím, že na jeho popud byla propuštěna celá řada učitelů filozofické fakulty, a to nejen ,vyloučených straníků‘, což bylo dáno automaticky, ale i několik dalších učitelů, kteří ,bránili procesu normalizace‘.“

Poněvadž nikdo z členů katedry romanistiky FF UP nechtěl o doc. Zezulovi napsat do výše uvedeného sborníku této katedry z roku 2004 medailon, prozraďme alespoň, že si doc. Zezula vysloužil přezdívku Zezulini (čti Ceculini). Tvrdilo se též, že Zezulova disertační práce se nazývala Infinitiv v L’Humanité a jeho habilitační spis byl opatřen titulem Infinitiv v L’ Humanité Dimanche. (Na vysvětlenou: Francouzský deník L’Humanité fungoval v letech 1920–1994 jako centrální tiskový orgán Francouzské komunistické strany, L’Humanité Dimanche byl název nedělního vydání tohoto deníku.) Je-li to pravda, nebo ne, dalo by se zjistit v Archivu UP, pravda ale je, že doc. Zezula otiskl ve sborníku Romanica Olomucensia II z roku 1979 na s. 5–8 článeček nadepsaný En marge des aspects idéologiques de l’enseignement des langues étrangères (Na okraj ideologických aspektů výuky cizích jazyků). A tak mě díky doc. Zezulovi napadá vhodný titul pro tento blog: Na margo 440. a 400. výročí vzniku univerzity v Olomouci.

Jiří Fiala
emeritní profesor katedry bohemistiky FF UP