Blog

Čtenářům mé úvahy bude zcela určitě jasné, že mne k tomuto zamyšlení inspirovaly jak 23. výročí 17. listopadu 1989, tak blížící se 440. výročí vzniku olomouckého vysokého učení. Počátky univerzity v Olomouci si tak budeme připomínat – a poněkud rozpačitě oslavovat – v příštím roce.

Pohled do minulosti (ve smyslu historiografické interpretace) je do značné míry subjektivní. Dnešní historikové tuto metodologickou danost plně akceptují, i když ji nijak výrazně nezdůrazňují – možná proto, aby si v konfrontaci s ostatními nehumanitními obory nezadali a nevystavili historické discipliny osočení, že jsou nevědecké.

Přiznejme si, že s kontinuitou „staré“ olomoucké univerzity (vzniklé v roce 1573) s Univerzitou Palackého (zřízené roku 1946) může mít problém její moravská „starší mladší sestra“, Masarykova univerzita Brno, ustanovená v roce 1919. Když totiž naši brněnští kolegové poukáží na olomoucký univerzitní „hiát“ v letech 1860–1946 (kdy po zrušení C. k. Františkovy univerzity v Olomouci existovala zde do uzavření českých vysokých škol nacisty v roce 1939 pouze samostatná teologická fakulta), pak nám naše olomoucké přesvědčení o druhé nejstarší univerzitě v českých zemích poněkud narušují. Zajisté není nutné v této záležitosti podléhat defétistické skepsi – zvláště když nám Brňané „uzmuli“ univerzitu v letech 1778–1782.

Stojí dále za připomenutí, že za vznikem Univerzity Palackého v roce 1946 stála „milosrdná“ historická dezinterpretace. Na jednání československé vlády v listopadu 1945 vehementně obhajoval založení nové univerzity v „hanácké metropoli“ tehdejší premiér, olomoucký rodák Zdeněk Fierlinger. Svou historickou argumentaci opřel o zrušení olomoucké C. k. Františkovy univerzity v roce 1860 „zločinným aktem“ habsburského mocnářství. Připomenutí jezuitských kořenů olomoucké univerzity před svými ministerskými kolegy z komunistické strany pak Z. Fierlinger pro jistotu „zatloukl“.

„Stará“ olomoucká univerzita (1573–1860), ale ani její novodobý protějšek – Univerzita Palackého to vůbec neměly v toku dějin jednoduché. Jezuité byli nuceni uzavřít své olomoucké školy (gymnázium a akademii) v důsledku událostí třicetileté války – za stavovského povstání v roce 1618 a během švédské okupace Olomouce v letech 1642–1650. Když se do Olomouce navrátili, vystavěli zde komplex univerzitních budov, které spoluvytvářejí barokní tvář tohoto města. Olomouckou státní univerzitu postihla racionalizační opatření císaře Josefa II. – v roce 1778 byla přeložena do Brna, po čtyřech letech byla sice vrácena do Olomouce, ale jen jako tříleté lyceum. Také k C. k. Františkově univerzitě, vzniklé v roce 1827, se vídeňský dvůr po událostech revolučních let 1848–1849 zachoval macešsky – její činnost byla utlumována od počátku padesátých let minulého století a s výjimkou C. k. teologické fakulty byla v roce 1860 zrušena.

Univerzita Palackého prožila 40 let své existence v podmínkách totalitního a autoritativního režimu v čele s monopolně vládnoucí komunistickou stranou. Nadějné období druhé poloviny šedesátých let minulého století vystřídalo strnulé normalizační „bezčasí“ sedmdesátých a osmdesátých let, v němž se terciární školství stalo trpěným a latentně podezřelým „přívažkem“ československé vzdělávací soustavy. Ale i v těchto podmínkách naše univerzita vzdělávala a bádala.

Je nesporné, že polistopadový vývoj Univerzity Palackého patří k nejšťastnějším obdobím v jejích dějinách. Na olomoucké vysoké učení se navrátily akademická svoboda a samospráva, ideologicky neomezované vědecké bádání, rozšířil se počet jeho fakult sídlících v nově rekonstruovaných historických budovách i nově vznikajících objektech. Protože však nemůže existovat „světlo bez stínu“, objevila se ovšem i negativa. Růst počtu vysokoškolských studentů devalvuje kvalitu vysokoškolského vzdělání a vpodstatě likviduje tradiční humboldtovské pojetí vysoké školy, v němž má přednost „vědění“ před „vzděláním“. Upachtění vysokoškolští učitelé, zavalovaní výukou i honbou za bodovým oceněním svých publikačních výstupů, stojí většinově mimo veřejný diskurz, a tak se dřívější role veřejného a respektovaného intelektuála zcela vytrácí, přičemž tento ústup je doprovázen otevřeným antiintelektuálským posměchem některých mediálních a politických „mágů“.

K deziluzi přispívají i výsledky posledních voleb do krajských zastupitelstev, v nichž se Komunistická strana Čecha Moravy stala druhou největší politickou formací v této zemi. Uspěl tak politický subjekt, proti jehož předchůdkyni před 23 lety vystoupili i studenti olomoucké univerzity, aby podnítili zásadní systémové přeměny následujících desetiletí.

Volební úspěch KSČM je a zajisté bude předmětem četných politologických či jiných analýz, které se budou předhánět v hledání příčin volebního úspěchu této strany. Předpokládám, že občané, kteří před měsícem vážili cestu k volebním urnám, konfrontovali primárně své postavení ve společnosti a poté zvolili tu politickou stranu, o níž jsou momentálně přesvědčeni, že bude jejich zájmy relevantně zastupovat. Může připadat až tragikomické, že tímto subjektem je současná Komunistická strana Čech a Moravy. Nemůžeme ale nevidět, že občané takto rozhodli ve svobodných volbách. Většinový volič tudíž disponoval dostatečnými důvody k tomu, aby vrátil komunistickou stranu na politické „výsluní“. Pokud pokládáme demokracii skutečně za „vládu lidu“ pak nezbývá než tuto skutečnost plně respektovat a současně usilovně – bez apriorní předpojatosti – přemýšlet o tom, proč se tak stalo.

Pavel Urbášek
ředitel Archivu UP v Olomouci