Katolická teologie a objevy přírodních věd nemusí být soupeři

Na dosud neprobádané pole vstupuje monografie profesora katedry systematické teologie Ctirada V. Pospíšila, který se v ní zaměřil na zmapování postojů katolických teologů 19. a 20. století k objevům přírodních věd a Darwinově teorii. Průkopnickou publikaci vydalo začátkem roku univerzitní vydavatelství.

Nová publikace s názvem Zápolení o naději a lidskou důstojnost a podtitulem Česká katolická teologie 1850–1950 a výzvy přírodních věd v širším světovém kontextu představuje první českou práci tohoto tematického zaměření i rozsahu. Na základě podrobného studia textů českých katolických teologů autor především vyvrací obecně panující přesvědčení, že se většina z nich stavěla jednoznačně odmítavě k přínosu přírodních věd a zejména k evoluční koncepci vzniku druhů. „Situace byla ale výrazně odlišná, a jak doufám, kniha prokazuje, jaký byl pravý stav věcí,“ uvedl Pospíšil.

Bez fundamentalismu

Prezentace a interpretace děl českých katolických teologů je v první kapitole věnována problematice astronomie a kosmologie, druhá část je věnována vztahu teologie k darwinismu v oblasti fauny a flóry a třetí vypovídá o tom, jak se teologie daného období vyrovnávala s teorií evolučního způsobu vzniku – stvoření člověka.

„V oblasti astronomie mezi teologií a mezi přírodními vědami neexistuje žádný problém. Žádný teolog tohoto období nečetl Bibli fundamentalisticky a nepředpokládal, že by byla směrodatná i v oblasti přírodních věd. Nikdo z nich neměl například problém přijímat Laplaceovu teorii,“ přiblížil získané poznatky Pospíšil.

Podle výsledků jeho heuristické a interpretační práce byla katolická teologie otevřená také evoluční koncepci vzniku druhů. „Doložitelné je to zejména na citovaných textech Řehoře z Nyssy, Augustina a Tomáše Akvinského, které umožňovaly vnímat vznik druhů evolučním způsobem – tak, že je Bůh stvořil v průběhu vývoje,“ popsal Pospíšil. Katolická teologie podle něj nemíní přírodovědcům vnucovat svůj pohled. „Odmítá ale, že by to byla čirá nahodilost,“ doplnil Pospíšil.

Evoluce a zásah Stvořitele

Třecí plochu tak podle Pospíšila představuje pouze problematika evolučního vzniku člověka, které je věnována třetí část monografie. „Bylo třeba posoudit nejen texty českých teologů ale zabývat se také dějinami přírodních věd a díly české odborné scény. Jde tedy o velmi komplexní záležitost a rozhodně není pravda, že by se v rovině antropologie kriticky vyjadřovali pouze teologové,“ zdůraznil Pospíšil.

V tehdejší společnosti šlo podle něj o poměrně ožehavé téma a důvody, proč odmítali darwinismus v rámci vzniku lidstva například Masaryk nebo Palacký, byly nabíledni. „Báli se rasismu, který s tím byl implicitně spojován. V této souvislosti jsem pochopil, že nešlo o odpor vůči vědě, ale o zápolení o naději a lidskou důstojnost,“ odkázal k titulu knihy Pospíšil.

Kritický postoj katolické teologie k evolučnímu vzniku člověka jsou podle Pospíšila pochopitelné zejména s ohledem na hypotetický charakter Darwinovy teze. Tu učinily pravděpodobnou nálezy, které přinesla paleoantropologie až na počátku dvacátých let 20. století. „V té době se katolická teologie začíná přiklánět k Darwinovu současníkovi Georgi Mivartovi. Podle jeho teze člověk mohl po fyzické stránce vzniknout evolucí, ale rozdíl mezi člověkem a zvířetem v duchovní rovině je tak obrovský, že předpokládá nějaký skokový zásah – ze strany Stvořitele,“ popsal Pospíšil.

„Prehistorie je můj celoživotní koníček, třicet let jsem zvedal kameny, až jsem našel taková krásná škrabadla,“ prozradil autor. Na obálce monografie je proto jeho vlastní ruka, v níž drží různé prehistorické nástroje. „Jsou to jen malé stopy velkého tajemství, které z různých stran uchopujeme,“ dodal Pospíšil.

Kompetence filozofů, teologů a přírodovědců

Heuristická, interpretační a systematicko-teologická rovina nové monografie představuje pro čtenáře souhrn bohatého materiálu, který ocení zejména teologové a odborníci z oblasti historie přírodních věd. „Je to skutečně poctivá rešerše a kdo si ji přečte, může dojít možná i k trochu jiným závěrům, než ke kterým jsem dospěl já,“ nastínil Pospíšil širší přínos publikace.

Je v ní podle něj nastíněn i kompetenční problém filozofie, přírodních věd a teologie. „Měli bychom dbát na to, aby teologové nemluvili přírodovědcům do toho, co jim náleží, a přírodovědci by se měli věnovat přírodovědě a nepřekračovat pole světonázorové diskuse. Mohou do něj samozřejmě vstoupit, ale měli by tak učinit jako filozofové, nikoli přírodovědci,“ míní Pospíšil.