Zápisky první noci

Klinický psycholog Peter Tavel se vydal zkoumat chování člověka v extrémních podmínkách. Na Martiniku se nalodil na palubu plachetnice Oosterschelde a vydal se do Perthu. Když vypluli na moře ve čtvrtek 20. června před polednem, vše bylo v pohodě. Další osud plavby popsal Tavel v zápiscích, které dorazily do redakce Žurnálu.

Námořnice Jana mě poslala do kuchyně říct Davidovi, aby na noc vše zafixoval. Začal mačkat do polic hadry a různé výztuže, aby sklenice neměly možnost pohybu. Zkontroloval, jestli jsou všechny skřínky zavřené a kličky spojené zatočeným drátem. Zkontroloval, jestli jsou všechny židle připnuté řetězem k podlaze. Obešel všechny věci v místnosti a zkoušel, jestli jsou pevné. Pochopil jsem, že se posádka na něco připravuje.

Ze spánku jej probudily prudké pohyby lodi, se kterou to házelo z boku na bok na všechny strany.

Málem jsem se vykutálel z postele. Vyšel jsem zvědavě na palubu a pozoroval, co vše dokáže vítr s lodí udělat. Měl jsem pocit, že se každou chvíli musí převrátit na bok, když to ustála, myslel jsem, že to bude u další velké vlny. Pohyby přídi a zádi nahoru a dolů byly stejné jako v lunaparku, kolem desíti metrů.

Tavel přiznal, že ho to fascinovalo, vzbuzovalo v něm úzkost, excitovalo jej to. Ke spánku se už nepřinutil. Dvě hodiny po půlnoci pro něj přišla služba, že je na něm řada s „watch“ – měl hlídku.

Mokro a mořská nemoc

Vyšel jsem na palubu jen v kalhotách a mikině, netuše, co přijde. Vlny a vítr byly ještě větší a od žaludku mi bylo stále více zle. Pak přišel první nával, ale do moře jsem nevydal nic. Schoulil jsem se do klubíčka při kapitánské kabině, než mě zavolal, abych jim pomohl vepředu, a cestou tam jsem si udělal dokonalý přehled o své večeři. Jak se později ukázalo, nebyl definitivní.

Začali vydávat povely a na mě ve větrném hluku křičeli: „Peter, come here... put it... pull it... pull...“ Ben, šéf mé hlídky, velel do rytmu, abychom se sladili při vytahování lan. Když někdo z nás tří zabral bez synchronizace, lano se nepohnulo. K tomu ten nepříjemný pocit v žaludku jakoby kousek od ztráty vědomí, kdy je každý pohyb maximálně nepříjemný a stojí nadlidský výkon.  

Tahali jsme lano, které šlo těsně nad podlahou a na mě ve větru křičí: „Sit down!“ a ukazuje vedle sebe a také dalším chlapům na zem. Pochopil jsem, že si mám vedle nich sednout do vody, zapřít se nohama o bok lodě a tahat. Tak jsem si sedl a tahal. Nikoho nezajímalo, že jsem jenom v kalhotách a že se přes nás valí voda. I já jsem upustil od naivní představy, že nebudu mokrý. To jsem ještě nevěděl, že voda na zemi je jen úvod mého křtu. Spláchla nás další vlna a už nešlo o nic, jen o povely a přežití.

Najednou jej napadlo, že si odběhne pro žvýkačku, kterou dostal v lékárně proti mořské nemoci. I když cesta do kajuty byla od mantinelu k mantinelu a plná přestávek a podpírání. Došel ke své posteli, popadl žvýkačky a slalomem se vracel zpět. Zachráněný.

Jenže žvýkačka fungovala naprosto opačně. Všechny povely jsem sice plnil, ale dával jsem si pozor, abych byl blízko k boku lodě a mohl vše poslat do moře. Najednou se má ostražitost vyplatila. Tentokrát to už bylo všechno, nic dalšího jsem pro ryby v Indickém oceánu neměl. A Jean, zkušený námořník mi řekl: „Je dobré být na téhle straně lodi a ne na druhé. Kvůli větru, aby ti to nešlo do tváře.“ Naštěstí jsem to tak intuitivně udělal. Řekl mi to a šli jsme dál, jakoby nic. Když vše utichlo, Jean mi poradil, ať zůstanu ve středu lodi, tam je relativní klid.

Čtyřmetrové vlny

Vlny dosahovaly čtyř metrů. Tavel se schoulil pod záchranný člun a na stočeném laně si v závětří začal vychutnávat pocit zimy, mokra, cvakajících zubů a žaludku naruby. Začal se modlit.

Zjistil jsem, že je mi sice tělesně velmi zle, ale že se už nebojím toho, co se děje. Ať se děje cokoliv. Usnul jsem během sekundy. Cítil jsem, že to sice bylo divoké přivítání, ale že mě moře začíná přijímat. Stávám se námořníkem. Hlavou mi ale problesklo: nepřišel jsem tady náhodou dělat výzkum... V duchu jsem se usmál a řekl jsem si, že by nebylo špatné aspoň přežít.

Ráno Tavelovi a zbytku posádky vysvětlili, že se loď musela obrátit a vrátit se zpět do přístavu, ze kterého vypluli. Ve směru plavby by byla kvůli počasí neovladatelná.

Plavba přes Indický oceán je prostřední etapou výzkumu. Naváže na ni podzimní cesta přes Tichý oceán, kterou absolvuje proděkan fakulty tělesné kultury pro vědu a výzkum Ivo Jirásek. Předcházelo jí přeplutí Atlantského oceánu, kdy byl na lodi Šimon Pelikán. Transoceánská výzkumná plavba na plachetnici je společný projekt Univerzity Palackého, holandské nadace a dalších partnerů.