Uprostřed moře člověku dojde, že nemusí žít jenom prací, tvrdí Ivo Jirásek

Jedenáct rozhovorů a devatenáct dotazníků a mentálních map přivezl ze závěrečné etapy transoceánské výzkumné plavby profesor Ivo Jirásek z fakulty tělesné kultury. Na palubě historické plachetnice zkoumal spirituální prvky lidského prožívání.

„Vidět kolem sebe čtyři desítky dní jen vodu, případně loď a její vnitřní vybavení, je zážitek, který se jen tak nenaskytne. Do té doby jsem cestu nevnímal jako něco výjimečného, pro mě to bylo prostě moře,“ uvedl Jirásek, který na více než 10 800 kilometrů dlouhou plavbu vyrazil na konci loňského října bez nějaké větší přípravy a námořních zkušeností. „Připravoval jsem se spíš organizačně a designově, co se týče výzkumu. Ještě před vyplutím jsem se pak dozvěděl od jedné dámy, která se na cestu vydala na druhé lodi, že jsem blázen,“ vzpomněl profesor.

Mořská nemoc změnila výzkum

Mořského panice, jak se sám před vyplutím nazval, záhy po opuštění přístavu ovládla mořská nemoc. Na tři dny. To se odrazilo také v realizaci výzkumu. Původně chtěl, aby všichni pasažéři vyplnili připravené dotazníky a udělali mentální mapy na začátku plavby a pak znovu v jejím závěru. Kvůli mořské nemoci ovšem neměl sílu cokoliv vysvětlovat.

„Dalším důvodem také bylo, že kromě mě a argentinského kameramana už všichni nějaké zkušenosti s plavbou měli, takže by rozdíl mezi první a závěrečnou mapou nemusel být tak radikální, jako jsme si to vyzkoušeli na některých zimních kurzech. Metodika se tedy trochu proměnila. Mapy nejsou tak bohaté, jak jsem si představoval, takže při analýze budeme klást největší důraz na uskutečněné rozhovory,“ vysvětlil Jirásek.

Není Hornu bez dlouhé cesty

Se spolucestujícími hovořil až v závěru plavby, neboť pro řadu z nich byl cílem a vyvrcholením pověstmi opředený mys Horn. „Je to skála, která sama o sobě není tak zajímavá, ale je tu ta pověst o nebezpečí místa a z rozhovorů vyplynulo, že důležitou roli hraje i ta dlouhá cesta, kterou musí člověk k němu absolvovat, to, když po čtyřiceti dnech uprostřed vody najednou vidí pevninu,“ uvedl Jirásek. Podle něj všem tato zkušenost stačila a nepotřebují absolvovat trasu znovu, pokud by jeli k moři, tak raději do teplejších krajin.

Ponoření do sebe sama

Délka plavby a rozlehlost širého moře se odrazila i na Jiráskovi, v jeho přemýšlení. Zažil prý pocity, kdy jen seděl na palubě, koukal do vody a absolutně nic nepotřeboval, byl vysloveně spokojený.

„Možnost zklidnit se, ponořit se do sebe sama, přemýšlet o prioritách, to byl úžasný dar, který jsem neočekával. Uvědomil jsem si, že když chodím domů z práce v sedm na zprávy a večeřím u toho a do té doby jenom myslím na pracovní témata, že to není nezbytné. A že je pro mě domov z té dálavy mnohem důležitější než v tom každodenním shonu, že bych mu měl věnovat více času. Klást větší důraz na domov, na rodinu, že nemusím žít jen jednorozměrně prací,“ prozradil Jirásek.

Podle něj to podobně cítili i kolegové na palubě, neboť se témata domova objevila i v lodní kronice vedle událostí z plavby. „Byl tam i ten spirituální rozměr, který jsem očekával, to, že se člověk nezaměřuje jen na to, jestli je mu tělesně dobře nebo špatně, ale i nějaké hlubší okamžiky, životní smysl. Spolucestující mysleli na domov, těšili se, až budou s rodinou, budou vyprávět zážitky. První reflexe rozhovorů mě utvrzuje v tom, že jsme se s tématem výzkumu trefili,“ dodal s tím, že cestující byli vesměs lidé s vysokou kvalitou života, aktivní, většinou intelektuálně zaměření. Jirásek přitom patřil k těm nejmladším na palubě, věk pasažérů se pohyboval vesměs mezi 65 a 70 lety.

Návrat do kolotoče

Cíle cesty, Falklandských ostrovů, dosáhla holandská plachetnice díky dobrému větru o týden dříve, než bylo původně plánováno, a olomoucký profesor tak byl i dříve doma a mohl si užívat adventní a sváteční atmosféry s rodinou.

„Adventní období mi vyhovovalo, návrat do reality tak byl postupný a po příletu jsem byl stále uklidněný a nemyslel na práci. Po Novém roce jsem nejdříve žil s pocitem, že uvolněnost a nenucení ve mně zůstanou, ale už se to na mě zase valí a jsem zpět v pracovním kolotoči,“ poznamenal Jirásek, který je na fakultě tělesné kultury proděkanem pro vědu a výzkum.

Mezi kolegy na fakultu se přitom vrátil s rozlomenými brýlemi. Nejde ale prý o žádnou nebezpečnou či dobrodružnou historku z námořnického života a práce na lodi, do které se stejně jako ostatní na palubě zapojoval. „Jen jsem si je čistil na posteli a takhle to dopadlo. Jednomu kolegovi ale vlna odnesla čepici a brýle, tak to jsem si říkal, ještě že je mám jenom rozlomené,“ dodal s úsměvem.

Plavba přes Tichý oceán byla závěrečnou etapou transoceánské výzkumné plavby, společného projektu Univerzity Palackého a holandské Nadace Oosterschelde, jehož smyslem je přispět k pochopení lidské schopnosti psychické a sociální adaptace v extrémních životních podmínkách.