Na testech se rozhodovalo, kdo bude bojovat o deaflympiádu

Po prvoligových fotbalistech Sigmy a Slovácka absolvovali zátěžové testování na fakultě tělesné kultury hráči fotbalové reprezentace neslyšících. Ověřovali kondici před kvalifikací na deaflympiádu, kterou v příštím roce hostí Turecko.

Zatímco někteří fotbalisté zmíněných klubů nešli po maximálním zátěžovém testu na běžícím pásu, a občas už před ním, pro ostřejší slovo daleko, reprezentanti se sluchovým postižením se spíše usmívali a na nejnáročnější část testování se těšili. „Hráči byli příjemně překvapení, většina jich prožila takové testy poprvé,“ uvedl vedoucí reprezentace Jiří Kolíska.

Oproti prvoligovým kolegům nebyli neslyšící fotbalisté nijak šetřeni. „Testy byly zcela identické. Tedy měření variability srdeční frekvence, měření tělesného složení a vertikálního skoku a maximální zátěžový test. Máme tak možnost porovnat tyto hráče s nejlepšími sportovci. Rozdíly jsou u některých až propastné. Jednak v technice běhu, jednak v celé kondiční úrovni, poměrně velké rezervy jsou v explozivní síle dolních končetin, na tom by se určitě dalo zapracovat,“ komentoval Michal Botek z katedry přírodních věd v kinantropologii.

Realizační tým reprezentace má podle něj velký zájem o spolupráci, o interpretaci dat. „Chtějí zjistit, jak na tom hráči jsou a na základě výsledků chtějí i vybírat hráče, kteří budou nominováni na mezinárodní utkání. Beru to s rezervou, ale můžeme být arbitry, kteří rozhodují, kdo pojede a nepojede,“ dodal Botek.

Za testy se do Neředína sjely čtyři desítky fotbalistů se sluchovým postižením, po celou dobu jim asistovala nejen jako tlumočnice Svatava Panská z katedry aplikovaných pohybových aktivit. Ta je také pojítkem mezi  fakultou a Českým svazem neslyšících sportovců, její manžel je v současnosti prezidentem svazu.

„Fotbalistům se zdálo, že na tom nejsou úplně dobře, a manžel ví, že tu máme laboratoře, tak se dohodlo testování. Už dříve tu byli na testy neslyšící lyžaři, ale to už je nějakou dobu,“ vzpomněla Panská.

Během testování podle ní vládla v laboratořích pohodová atmosféra a nebyla nouze o zábavu. „Kluci měli nastražené uši a sledovali konverzaci, při níž se moji kolegové z fakulty učili znakovat. Z toho měli srandu,“ dodala.