Grygarová: Chci povzbuzovat neslyšící ke sportu

Od narození neslyší, přesto stačí jen několik málo chvil, aby člověk pochopil, že tato slečna svému handicapu nepodléhá. Naopak má kuráže a úsměvu na rozdávání. Veronika Grygarová z fakulty tělesné kultury září mezi neslyšícími lyžaři.

Studentka aplikované tělesné výchovy a členka sportovního týmu Skivelo neslyšících Olomouc se z nedávného mistrovství světa v Německu vrátila se třemi bronzovými a jednou stříbrnou medailí a ještě před odjezdem byla vyhlášena nejlepší handicapovanou sportovkyní roku 2012 Olomouckého kraje, když na loňském evropském šampionátu v Davosu vybojovala tři třetí místa.  

Ocenění má za svou sportovní kariéru ale daleko více, soutěží už od dvanácti. „Bylo to mistrovství České republiky neslyšících na Pradědu. Vyhrála jsem,“ vzpomíná Veronika na svůj první závod. Debutové vítězství přitom dodnes patří mezi ty nejvýznamnější. Dále je to pak například triumf na evropském mistrovství na Slovensku v roce 2010 nebo páté místo na deaflympiádě v Salt Lake City v roce 2007.

Ke sportu to mladou Vsetíňanku táhlo odmalička, jakýmsi guru jí je dodnes její otec Jaroslav. „S taťkou jsme dělali různé sporty. Plavali jsme, hráli tenis, chodila jsem také na atletiku. Nakonec jsem si vybrala lyžování a taťka si kvůli mně zajistil trenérskou licenci. Rodiče jsou mou velkou podporou,“ uvedla sportovkyně, jež na svazích reprezentuje ve sjezdu, obřím slalomu a kombinaci.

Stejně, ale odděleně

Slyšící a neslyšící lyžaři soutěží odděleně, závody se liší především v organizaci. „Zatímco slyšící se mohou dorozumívat vysílačkami, my potřebujeme tlumočníka. Jízdy si nahráváme na kameru a pak je probíráme. Mezi slyšícími je také mnohem větší konkurence, nás je jen malá skupina,“ vyjmenovává Grygarová. Pravidla soutěží jsou stejná, taktéž příprava na sezonu, kdy nechybí posilovna, bazén nebo kolo – sportovní průprava z dětství se tak Veronice náramně hodí.

V atletice na základní škole dokonce běžně trénovala se slyšícími sportovci. „Ze začátku to bylo zvláštní, ale časem se to zlepšilo. Nikdy se mi snad nikdo neposmíval,“ vzpomíná a dostává se tak k tomu, co ji přivedlo do Olomouce na fakultu tělesné kultury.

Povzbuzovat neslyšící

Jako učitelka by chtěla povzbuzovat neslyšící děti ke sportu a k „reálnější“ komunikaci s ostatními. „Málo neslyšících se pohybuje, většina raději sedí u počítače a komunikuje se světem přes internet, někteří se bojí mluvit, proto se drží zpátky. Chci jim dokázat, že se nemusejí bát, že by jejich hlas zněl směšně,“ zdůvodňuje lyžařka svoji volbu vysoké školy. Sama se přitom snaží co nejvíce odezírat ze rtů a odpovídat bez pomoci znakového jazyka.

Vsetínsko za Olomouc prý měnit nehodlá. Kvůli rodině, přátelům, zázemí, Beskydy jí také slouží k přípravě na sezonu. „Jsem zkrátka na Vsetín a okolí zvyklá, v Olomouci jsem teprve půl roku. Ale už tu mám své kamarády, se kterými vymýšlíme nejrůznější aktivity,“ uvedla.

Jsou mezi nimi i týmoví kolegové a spolužáci z fakulty Jan Konvička a Martin Látal, se kterými konec února strávila v německém Nesselwangu na zmíněném mistrovství světa v alpském lyžování neslyšících. Jak šampionát probíhal a co všechno olomoucká lyžařská trojice v Německu zažila, se dozvíte v příštím čísle Žurnálu UP, které vyjde v pondělí 18. března.