Zemi zbývá 6,6 miliardy let. Ode dneška

Známý astronom a popularizátor věd o vesmíru Jiří Grygar pozval v úterý posádku Café 87 do nebe. Prostřednictvím hvězdných snímků objasnil, proč astronomii nazývá strojem času.

„O astronomii jsem se začal zajímat v poměrně útlém věku a takovou tehdejší populárně naučnou biblí u nás byla kniha Pohledy do nebe, jejímž autorem je Hubert Slouka,“ představil Grygar zkraje přednášky svoji inspiraci.

Slouka patří k nejvýznamnějším českým astronomům a právě titul Pohledy do nebe ze 40. let minulého století, obsahující tehdy nejlepší fotografie oblohy pořízené z nejmodernějších pozemních hvězdáren, mu vynesl velkou popularitu. „Předmluvu k prvnímu vydání se mu podařilo propašovat jako moták z pankráckého vězení,“ přidal Grygar zajímavost. Po Hubertu Sloukovi je pojmenována planetka 3423.

Barevné pohledy do nebe

Pak již přišly ke slovu snímky ze současnosti. „Dnes máme možnost zobrazit oblohu v mnoha jiných spektrálních pásmech, o kterých tehdy nebylo ani tušení, a hlavně ty obrázky jsou barevné, což dříve nebylo vůbec možné,“ uvedl přední český popularizátor věd o vesmíru.

Na fotografiích mimo jiné šesti desítkám diváků ukázal obří hurikány na Jupiteru, stopy kosmických posádek na Měsíci nebo úplné zatmění Slunce v srpnu 2008. Zmínil přitom především jméno Miloslava Druckmüllera, matematika, který je autorem snímku sluneční korony s nejlepším rozlišením, jakého dosud bylo dosaženo.

Druckmüllerův obrázek McNaughtovy komety nad Andami pak Grygarovi posloužil k demonstraci toho, proč lze astronomii chápat jako stroj času do minulosti. „Snímek byl pořízený širokoúhlou kamerou, která zhruba odpovídá lidskému zraku, takže toto byste viděli vlastníma očima, stát vedle Druckmüllera,“ upozornil diváky.

Pouhým okem do pravěku

Posléze se jal komentovat rozptyl vzdáleností zachycených jevů. „Obrys pohoří a sněhová pole jsou vzdálena ve světelném čase pouze jednu mikrosekundu. Kometa nějakých deset světelných minut, to je také dost blízko,“ začal od těch nejbližších.

Přes temné zálivy a černou veledíru Mléčné dráhy se pak dostal až k Velkému Magellanovu mračnu. „Je to nám nejbližší cizí galaxie, od nás je vzdálena zhruba 165 tisíc světelných let. Její světlo tedy putovalo vesmírem, než doletělo do kamery, od doby, kdy se na Zemi objevil první homo sapiens. A Malé Magellanovo mračno je ještě dál,“ nastínil Grygar, co všechno můžeme na obloze vidět pouhým okem.

„Astronomie je vlastně kosmická archeologie, na rozdíl od té pozemské ale v grandiózních rozměrech,“ dodal.

Začátek i konec světa

V následující diskusi pak astronom mimo jiné demonstroval podobu velkého třesku. Úvahy o výbuchu v určitém místě či rozpínání malé kuličky nemusejí být podle něj pravda. „Vesmír již mohl vzniknout jako prostorově nekonečný a pak se dál rozpínal,“ naboural Grygar zaběhnuté představy o začátku světa.

Předestřel ovšem také pohled do budoucnosti. „Problém Země spočívá ve Slunci. Je sice životodárné, ale do budoucna skýtá nebezpečí. Jak bude stárnout, tak paradoxně bude chrlit více energie a Země se začne oteplovat. Nynější globální oteplování proti tomu je komické,“ nastínil naopak konec světa.

Rozpínající se Slunce podle výpočtů vědců Zemi pohltí a ta se tak stane součástí jeho korony. Kdy se tak stane? Podle Grygara máme dost času. „Zeměkouli to hrozí za 6,6 miliardy let. Ode dneška,“ dodal na závěr katastrofického scénáře.