Fotograf Ondřej Prosický je prý na kolibřících závislý

Na výpravy za kolibříky se jeden z nejlepších českých fotografů přírody Ondřej Prosický vydává už přes deset let. Tvrdí, že si na těchto „nádherných klenotech“ ptačí říše vypěstoval závislost, a proto na americký kontinent vyráží jednou až dvakrát ročně. Své nadšení přenesl ve středu i na účastníky přednášky na přírodovědecké fakultě, kteří si vedle nových poznatků o kolibřících odnesli i cenné rady.

„K fotografování divoké přírody mě přivedlo blízké setkání s kolibříkem nachovohrdlým na ostrově Martinik na začátku roku 2003, kdy jsem se na jachtě plavil po aktivních sopkách východního Karibiku. Tehdy jsem nedokázal pochopit, jak něco tak titěrné může být tolik aktivní a obratné. Po dalším seznamování s kolibříky jsem propadl jejich kouzlu ještě více. To když jsem poznal jejich, v živočišné říši v mnoha ohledech výjimečné, chování,“ popsal počátky zájmu o kolibříky Prosický, který od svého původního oboru – inženýrské geologie – přešel k profesionálnímu fotografování divoké přírody. Ačkoliv na svých výpravách v minulosti zamířil do různých koutů světa třeba za tučňáky, kajmany, svišti či ledními medvědy, kolibříci mají v jeho tvorbě speciální místo.

Kolibříci jsou výjimeční v mnoha ohledech. Uchvacují svojí neutuchající aktivitou, pestrostí zbarvení i velikostí – často nejsou o mnoho větší než čmeláci. Jsou také skvělí letci, jejich křídla kmitají v průměru šedesátkrát za sekundu. Umí se v letu zastavit doslova na místě a jako jediní ptáci létat i pozpátku. Neuvěřitelná je i variabilita délky a tvaru zobáku, kterým nasávají sladký nektar z tropických rostlin, ale nepohrdnou ani hmyzem. Kolibřík je endemický živočich, je spojen pouze s amerických kontinentem. Podle jednoho ze zdrojů tam žije asi 360 druhů těchto ptáků. Ondřej Prosický jich má zatím na svém kontě 90 a netají se ambicí svoji „sbírku“ dále rozšiřovat. „Myslím, že ještě chvíli bude tento počet poměrně rychle narůstat, ale po zhruba 140 druzích to už půjde pomaleji. Ale kdyby to bylo jednoduché, nebylo by to tak zajímavé,“ domnívá se Prosický.

Zachytit kolibříka ale není vůbec snadné a úspěch výpravy záleží na řadě faktorů. „Samotné expedici musí předcházet důkladné studium, bez toho nenafotíte nic. Musíte vědět, jakého kolibříka můžete v té či oné zemi či lokalitě čekat, v jaké nadmořské výšce se vyskytuje, jaké rostliny vyhledává a řadu dalších informací,“ upozornil Prosický, který je už po letech praxe schopen kolibříky rozeznávat nejen podle vzhledu, ale i podle letu či zpěvu. „Ale rozeznávat samičky, to už je vyšší dívčí, protože jsou mnohem méně nápadné než samci. Se samičkami mám docela problém,“ prozradil s úsměvem Prosický.

Případným zájemcům, kteří by se chtěli do Ameriky za kolibříky vydat, poskytl i několik cenných rad. Třeba že destinaci je dobré vybírat s ohledem na druhy, za nimiž míříte, ale kritériem může být i výše nákladů či tamní bezpečnostní situace. Kolibříky je také mnohem lepší fotit ne za ostrého slunce, ale za nízké oblačnosti. Kovově lesklá barva ptáků totiž není v mnoha případech způsobena pigmentací, ale vzniká lomem světla na vrchní vrstvě peří. Záleží pak na intenzitě a úhlu dopadajícího světla, jak kolibříky vidíme.

Fotograf, který v příštím roce plánuje kolibříky fotit v Ekvádoru a Panamě, má za sebou tři desítky autorských výstav. K jeho největším úspěchům patří účast ve finále prestižní fotografické soutěže Wildlife Photographer of the Year. V roce 2011 mu udělila Evropská federace profesionálních fotografů titul QEP (Qualified European Photographer). Nejnovějším oceněním je jedna z hlavních cen soutěže Czech Press Photo.

Ondřej Prosický přednáší na univerzitách jen výjimečně. Olomoucké vystoupení se konalo v rámci semináře katedry zoologie.