Chtěl být sedlák, ale naštěstí pro stovky dětí se Josef Koutecký dal na medicínu

Profesor Josef Koutecký nedávno navštívil přírodovědeckou fakultu. Jako laureát České hlavy přednášel členům akademické obce v letošním cyklu Současná chemie, který již deset let pořádá vynikající český chemik Pavel Hobza z katedry fyzikální chemie a Regionálního centra pokročilých technologií a materiálů. Zakladateli české dětské onkologie naslouchala plná aula a publikum ho v závěru odměnilo bouřlivým potleskem. Před odjezdem do Prahy si našel čas pro následující rozhovor.

Nepocházíte z lékařské rodiny, jaká tedy byla vaše cesta k medicíně?

V rodině jsme neměli lékaře a ani nikdo nebyl vysokoškolsky vzdělaný. Já jsem chtěl v životě dělat tři povolání. Jako maličký kluk jsem chtěl být sedlákem, později učitelem. Od dětství jsem miloval zvířata, která mě pak provázela celý život. V souvislosti s tím jsem v 16 letech propadl biologii. Chtěl jsem vidět nejen tu krásu zvířat a jejich života, ale i to co je uvnitř. Dělal jsem pokusy, doma jsem měl myši a potkany. V roce 1946 mi otec pořídil mikroskop. Nevím, jak se mu to v době, kdy po válce nic nebylo, mohlo podařit. V oktávě jsem už publikoval první práci v časopisu Vesmír o vitálním barvení perlooček a věděl jsem, že nechci být ničím jiným než lékařem. Naštěstí se mi povedlo dostat se na fakultu.

Jaká byla vaše vysokoškolská studia?

Medicíně jsem se upsal. Kromě běžného studia jsem pracoval od druhého ročníku jako demonstrátor ve fyziologickém ústavu, pak jsem tři roky pracoval v patologicko-anatomickém ústavu a současně jsem fiškusoval na klinice dětské chirurgie. Dnes je to nepředstavitelné, ale už jako medik jsem dostal od ředitelství nemocnice povolení, že mohu sloužit noční a víkendové služby jako sekundář.

Jak se zrodil váš zájem o dětskou onkologii?

Chtěl jsem dělat dětskou chirurgii, ale po promoci jsem musel jít na umístěnku do Nového Bydžova a po půl roce mě přeložili do Janských Lázní. Dva roky jsem byl mimo Prahu a pak jsem se dostal do hlavního města na kliniku dětské chirurgie. Po sedmi letech na klinice jsem usoudil, že bych měl být v něčem lepší než ostatní. V té době v podstatě všechny děti, které přišly na kliniku s nádorem, umíraly. Protože jsem byl pilný a studoval zahraniční literaturu, i když těžko dostupnou, věděl jsem, že se ve světě už začínají vytvářet buňky pro vznik dětské onkologie. Tak jsem šel za profesorem Kafkou, že bych se o ty děti rád staral. Pan profesor byl jasnozřivý, řekl ano a nařídil, že každé dítě, které přijde na kliniku s nádorem, musím ošetřovat já. Většinu z nich jsem i operoval. Ze začátku nade mnou všichni kroutili hlavou, že jsem blázen, který žije mezi samými umírajícími dětmi a nešťastnými rodiči. Výsledky se ale začaly pomalu dostavovat. Nejprve vznikla stanice dětské onkologie s 18 lůžky. Po přestěhování do motolské nemocnice se ze stanice stal primariát a po pěti letech vznikla klinika. To bylo v roce 1983.

Z vašeho popisu je zřejmé, že začátky nebyly snadné a musel jste mít hodně kuráže. Co pro vás ještě bylo důležité?

Obrovskou roli hrál vztah k nemocným dětem. Když jsem k nim přišel na pokoj, kde byl navíc zákaz návštěv, natahovaly se na mě, já je bral do náruče. Ony mi kradly tužky, já pro ně měl v kapse bonbóny. S rodiči jsem mluvíval hodiny, znova a znova. Maminky o mě říkaly „náš Kouťa“. To souznění pro mě bylo důležité, byl to takový motor. Velkou roli pro mě hrála spiritualita, což souvisí s tím, že jsem hluboce věřící.

Propadal jste někdy beznaději?

Ne. Byl jsem víckrát nešťastný, nespal kvůli osudu nemocných dětí. Byl jsem zdrcený. Ale abych si někdy řekl, že to nebudu dělat, to nikdy. Až ke konci svého šéfování jsem začal mít trochu pocit vyhoření, i když výsledky se pořád zlepšovaly. Ale jak člověk stárne, mění se i systém hodnot. Říkal jsem si, když vyléčíme tolik děti, proč se nám to u těch ostatních nedaří? Ale když jsem přestal dělat přednostu a děkana, tak to ze mne spadlo.

Kdy nastal zlom a situace se začala zlepšovat? Nebo to byl postupný proces?

Byl to kontinuální proces. Z počátečních tří procent vyléčených až po současných 83 procent. Stalo se tak díky lepší diagnostice, větší informovanosti, lepšímu vybavení. Přicházely nové léky, změnil se systém ozařování. Mým záměrem byla centralizace léčby, abychom získali potřebné zkušenosti a vědomosti i přístroje. Dětských pacientů je totiž v porovnání s dospělými relativně málo. Zhruba 350 ročně, zatímco u dospělých to jde k 70 tisícům.

Mění se četnost nádorů u dětí a druhy nádorů?

Nemocných nepatrně přibývá. Nejčastější je stále leukemie a nádory krvetvorné tkáně, na druhém místě jsou nádory mozku. Struktura nádorů u dětí a dospělých je naprosto odlišná, jinak rostou, jinak metastazují. Oproti dospělým máme výhodu, že u dětí lépe zabírají cytostatika a nádory dětí jsou i více radiosenzitivní. Pokud jde o příčiny nemoci, jsou to většinou nádory, které mají genetický původ. Ne dědičný, ale genetický, tedy že se něco zvrtne při dělení buněk.

Za svou práci jste získal řadu ocenění. Byla pro vás důležitá?

Byla pro mě vyjádřením toho, že jsem se snažil a někdo to ocenil. Pohladí to, to je pravda. Měl jsem vždy velkou radost, že moje žena mohla vidět, že jsem ji nešidil nadarmo. Ona byla tou, kdo mi ten úspěch umožnil. Ta ocenění byla hlavně pro ni.

Vychoval jste řadu lékařů. Co jste se jim snažil vštípit?

Přes všechnu techniku je pro lékaře ve vztahu k pacientovi nejdůležitější slovo a dotyk. To je to, když jsem bral děti do náruče, nebo když lékař vezme babičku za ruku a povídá si s ní, třeba o vnoučatech. To je mnohdy více než prášek nebo injekce. Lékař nemá léčit jen nemoc, ale má léčit člověka. Z medicíny se to bohužel vytrácí.

Stále přednášíte, publikujete. Při čem si ale nejlépe odpočinete?

I v pracovně nejvypjatějších dobách jsme u nás doma pořádali koncerty. Umění je pro mě velmi důležité, tím jsme se ženou žili. Chodil jsem do ateliérů, do divadla, zahajoval výstavy a uváděl koncerty. Když byli synové malí, měli jsme plný pokoj zvířat. Bylo u nás najednou i 34 hadů, leguán chodil po bytě, měli jsme želvy, pavouky, štíry i exotické ptáky. Nejdůležitější je to, aby člověk dělal, co ho těší. Téměř denně se loučím se dnem tak, že si sednu, naliju si skleničku, zapálím doutník, pustím si muziku, na niž mám zrovna náladu. Najednou ten den, ať byl sebetěžší, s klidem přijmu. Loučím se s ním s vyrovnáním a nadějí, že zítra ráno zase vstanu.

Prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc., (1930)

- Český lékař, chirurg a zakladatel dětské onkologie v Československu

-  Po roce 1989 byl čtyři funkční období děkanem 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy

-  Získal několik vyznamenání, například medaili Za zásluhy, Cenu Josefa Hlávky nebo Čestnou medaili Akademie věd ČR.

-  Je zakládajícím členem Učené společnosti, dále zasedá v Radě Národního divadla a Nadaci Národní galerie v Praze.