Tři slovanské literatury v ojedinělé monografii

Specialisté na ruskou, polskou a ukrajinskou literaturu i jazyk, překladatelé, ale i širší odborná veřejnost se může těšit z nového komparativního knižního díla Současná ruská, polská a ukrajinská literatura. Nová monografie vznikala více než dva roky na katedře slavistiky pod vedením jejího vedoucího Zdeňka Pechala. Vyšla ve Vydavatelství Univerzity Palackého.

 „Knihu nabízíme čtenářům, kteří se zajímají o současnou literaturu a kteří východiskové jazyky ovládají jen částečně nebo je neovládají vůbec. Dílo směřuje samozřejmě také ke studentům slavistických oborů. Je jim schopno poskytnout reprezentativní pohled na současný stav literatury,“ uvedl Pechal.

24 celků

Jednotlivými statěmi, úvahami o slovanských literaturách, uměleckými texty i jejich překladovými zlomky se zhruba čtyř set stránkové dílo aktuálně začleňuje do všeobecného uvažování o literatuře, její interpretaci a překladu uměleckého textu.  

Kniha je členěna do čtyřiadvaceti monografických celků, které jsou rozvrženy do tří částí podle jednotlivých národních kultur. Všechny ale spojuje shodný společenský kontext.

Bez arbitra

I když by se dalo předpokládat, že se ve všech třech literaturách nějakým způsobem odrazí výrazné společenské zlomy konce minulého tisíciletí, přímočaře i tematicky se tak nestalo.

„Snad jedině v ukrajinské literatuře jsou v tomto směru patrné jisté náznaky. V literatuře polské pak byly náznaky pokusů o významnější generační sdružování spisovatelů. V estetice se však tyto snahy významněji a koncepčněji neprojevily. Pokud bychom chtěli učinit přibližné závěry k současné literatuře, které by odpovídaly rozsahu výseče námi zahrnutého vzorku, mohli bychom konstatovat, že je to především společný rys fragmentárnosti, který poukazuje na absenci autority ve smyslu převzatých schémat, uměleckých koncepcí a žánrových, formálních vzorů. Obrazy samy o sobě kladou otázku a není zde autorita, která by rozhodla mezi dobrem a zlem, mezi odlehčujícím smíchem a tíživostí, mezi tragikou, posměšnou ironií, komickou karikaturou či tragikomickou ambivalencí,“ shrnul Pechal.

Na díle pracoval společně s kolegy s katedry, doktorandy i studenty slavistických oborů víc než dva roky. Společně vycházeli z uměleckých textů autorů, kteří se již etablovali v povědomí čtenářů. Mnozí z nich donedávna neměli žádnou knižní publikaci, byli zcela neznámí a nic se o nich nevědělo. Za cennou považuje Pechal práci v seminárních skupinách.

„Právě v nich se totiž rodily a byly vzájemně posuzovány překlady jednotlivých autorů. Učení myslet překladatelsky a literárněvědně pokládám za jeden z nejdůležitějších výsledků našeho společného usilování,“ shrnul Pechal.