Rekonstrukce počátku revoluce

Po pětadvaceti letech se prakticky na stejném místě sešli bývalí studenti, kteří zahájili sametovou revoluci v Olomouci. Na chodbě Nejedlovek, dnes kolejí J. L. Fischera. Nechyběl u toho fotograf Petr Zatloukal.

„A byla to neděle, nebylo to až v pondělí?“ zapochyboval kdosi.
„Ale prosím tě, jak by to mohlo být pondělí, v pondělí ráno jsme už šli na halu,“ dostane se mu odpovědi.

Zvuky a repliky se v kolejní restauraci Doga mísí s koncertem studentské kapely a občas někdo projde před paprskem monitoru, který na plátně kreslí pětadvacet let staré fotky. Občas někdo vykřikne jméno některého ze zobrazených spolužáků, jiný doplní informaci, zda žije ve Vídni, Kanadě, nebo jen prostě nepřišel. Občas se celý sbor srdečně zasměje časovému posunu.

Fotografovat jako dýchat

Petr Zatloukal se stal fotografem olomoucké revoluce i díky přátelství s tehdejší Komunou, jak si říkala skupina lidí z ročníku, který na filozofickou fakultu nastoupil v roce 1986. Jak později říkal, fotit pro něj bylo stejně přirozené jako dýchat.

„Měl jsem přirozený pocit toho záznamu. Asi bych neudělal nic jinak, jen bych víc fotil. Jsou tam místa, která nemám vyfocený, třeba korunovaci lvů. Prostě jsem tam nebyl,“ řekl Zatloukal.

Filmy vyvolával téměř okamžitě a fotografie nosil zpět mezi studenty. „Velké zvětšeniny šly hned do zahraničí, díky tomu americkému lektorovi. Jak on se jmenoval... Tome, jak se jmenoval ten lektor?“ obrací se na odborného asistenta Masarykovy univerzity Tomáše Káňu.
„Mark Andrews!“
„Ne, ten byl Angličan, já myslím toho Američana...“
„Jim?“
„Jo, Jim Grove. Takže díky němu se ty fotky dostávaly ven,“ popisuje Zatloukal.

Rekonstrukce

Pak přijde na řadu skupinové foto. Rekonstrukce jedné z fotek počátku sametové revoluce. Gobelín je pořád tam, co býval, jen o pětadvacet let starší. „Libore, postav se tady, tak. Podle těch dlaždic na podlaze jsi musel být tady. To je ono... A tu ruku trochu zvedni,“ aranžuje Zatloukal vzpomínkové foto.

„Co jsem tehdy ostatním říkal? To už nevím. Ale bylo to jediné pěkné období v tom veřejném životě,“ uvedl Josef Línek z katedry bohemistiky, který stál krok před Prágrem. Politika jej hned po revoluci přestala zajímat. „Byl jsem rád, že se to změnilo a nějaké nedokonalosti tady mi pak nedělaly těžkou hlavu,“ prohlásil Línek. Přejít ze soukroma na veřejnost byl pro něj, studenta pátého ročníku, tehdy šok. „Prostě najednou člověk převrací státní zřízení... Jediné, co si pamatuji, že chvíli nato přišel na tu chodbu Jařab. Asi jsme se radili, co je potřeba udělat,“ doplnil Línek.

Na to, co říkal ve chvíli, kdy Petr Zatloukal zmáčkl spoušť, si nepamatuje ani Libor Práger z katedry anglistiky a amerikanistiky. „Tehdy se řešila ta vedoucí úloha strany, že by se měla zrušit a diskutovalo se o tom prohlášení studentů, to bylo takové to desatero... Ale v té chvíli ještě spousta lidí nevěděla, co se děje,“ líčil Práger.

Když má po letech definovat pocit, který mu zbyl, přiklání se k názoru, že ideály převálcovala ekonomika. „Tehdy jsme věděli, co nechceme, ale když jsme do toho spadli, nevěděli jsme, co chceme. Chtěli jsme demokracii, ale neměli jsme vizi. Prohráli jsme s těmi ekonomy a pragmatiky, kteří převzali otěže nad celým politickým uspořádáním a vytratil se ten ideový étos. Nikdo z nás asi nestávkoval za tržní kapitalismus. V tom nadšení jsme skutečně věřili, že pravda a láska zvítězí. Dnes se to podává jako vtip,“ shrnul Práger.

A zbyly jen fotky

Některé tváře na nové fotografii chybí, o jiných na původním snímku se lidé z večírku dohadují, kdo to vlastně byl.

„Je úplně jedno, co kdo dnes o tom říká. Já jsem zažil tu atmosféru, ta byla neopakovatelná a děkuji Bohu, že jsem u toho byl. To se nedá nijak bagatelizovat. Ta atmosféra byla spontánní a opravdová. V tu chvíli táhl národ za jeden provaz, i když každý s jinou myšlenkou. Fotil jsem to nasazení a opravdovost, která tam byla. Dodnes mi nad některými fotkami běhá mráz po zádech,“ přiznává Zatloukal.

Nejzvláštnější pocit měl Zatloukal po Vánocích, na počátku roku 1990. Vše se tehdy vyklidilo, zametlo a vymalovalo. „Já si procházel obyčejný třídy na fakultě a došlo mi, že to, co nemám nafocené, už mít nebudu, že už to není. Bylo to, jako když spadne opona. Nebylo tam ani stopy po revoluci,“ dodal.

Začalo pětadvacet svobodných let.

(Fotografie Petra Zatloukala ze sametové revoluce najdete v ústřední knihovně ve Zbrojnici i na chodbě Vlastivědného muzea před expozicí olomoucké univerzity. Více o výstavě ZDE.

Muzeum umění díky spolupráci s Kulturním institutem Google uspořádalo online výstavu fotografií olomouckého fotografa a pedagoga Univerzity Palackého Petra Zatloukala. Na webové stránce Culturalinstitute si lze prohlédnout ukázky z jeho slavného cyklu Gaudeamus, který vznikal během dramatických listopadových událostí roku 1989 v Olomouci.)