Přechodná pěstounská péče jde v mnohém proti potřebám dětí

Na rizika pěstounské péče na přechodnou dobu upozornil výzkum psychologů Univerzity Palackého. Na rozdíl od dlouhodobé pěstounské péče má podle nich její přechodná varianta značná úskalí.

Snížit počet dětí v ústavních zařízeních, hlavně v kojeneckých ústavech a dětských domovech pro děti do tří let. To byla jedna z ambic novely zákona o sociálně právní ochraně dětí, která platí od roku 2013. Česká republika tehdy reagovala na tlak mezinárodních organizací, ale i na skutečnou potřebu zřídit nějakou formu krátkodobé péče o děti, které se ocitnou mimo vlastní rodinu. Inspiraci našla především v britském modelu pěstounské péče. Novela vyzdvihla institut pěstounské péče na přechodnou dobu, který byl v zákoně již od roku 2006, zatím ale málo využívaný.

„Přechodná pěstounská péče v sobě skrývá velká rizika. Jakékoli dočasné umístění ohrožuje vývoj identity dítěte a naplňování jeho psychických potřeb, mezi něž patří hlavně potřeba lásky, bezpečí a sounáležitosti s rodinou. Stálost vhodného prostředí je pro děti klíčová. A to jim tento institut nenabízí,“ řekla Irena Sobotková z katedry psychologie filozofické fakulty. Podle ní totiž není pouze přechodnou stanicí, z níž by se děti podle zákona měly co nejrychleji přemístit zpět k biologickým rodičům, kteří si mezitím uspořádali svůj život, nebo do trvalé péče osvojitelů. „Sanace biologických rodin se příliš nedaří a adopce přichází v úvahu jen u velmi malých, právně volných a relativně zdravých dětí. Ukazuje se, že ostatní děti umísťované do přechodné pěstounské péče tam jsou zbytečně dlouho a trvalou rodinu je obtížné zajistit,“ uvádí Sobotková. Řada z nich má totiž nějaký handicap a jejich vlastní rodina nefunguje.

Prosazování přechodné pěstounské péče na úkor dlouhodobé pěstounské péče považuje Irena Sobotková za nešťastné. Prokázal to i výzkum s názvem „Biologická a pěstounská rodina: pohled dospělých, kteří byli vychováni mimo vlastní rodinu“, který před krátkou dobou vedla na UP.

„Oslovili jsme padesát lidí, kteří vyrostli v dlouhodobé pěstounské péči. Se všemi jsme dělali hloubkové rozhovory. Ptali jsme se i na biologickou rodinu, na kontakty s ní, na význam pěstounské rodiny pro jejich vývoj. Podařilo se nám získat a analyzovat velké množství cenných a velmi soukromých osobních zkušeností. Rozšířily nám pohled na to, jak děti prožívají fakt, že vyrůstají v pěstounské rodině. Zjistili jsme, co jim v té situaci pomáhá a co je naopak ohrožuje,“ dodala psycholožka Sobotková. Zdůraznila, že právě s odkazem na svou zkušenost by všichni respondenti před nefunkční biologickou rodinou nebo dětským domovem dnes dali přednost dlouhodobé pěstounské péči.

„Respondenti, kteří zažili vracení z pěstounských rodin a jiné přemísťování, byli dlouho poznamenáni nejistotou a pocitem ohrožení, odrazilo se to negativně na jejich sebepojetí,“ upozornila Irena Sobotková. Současné mediální i materiální upřednostňování krátkodobé pěstounské péče není ve světle současných poznatků opodstatněné. Podle psycholožky Ireny Sobotkové je i dočasné umísťování dětí k pěstounům a následné jejich vytržení z prostředí, kde se citově navázaly, škodlivé.

Výzkum zahrnul respondenty z šesti krajů České republiky průměrného věku 27,5 roku. Výsledky zkoumání dokumentuje kniha Pěstounská péče očima dospělých, kteří v ní vyrostli: trendy vs. zkušenosti, za niž autorky Irena Sobotková a Veronika Očenášková získaly Cenu rektora UP. První vydání této knihy bylo během pěti měsíců rozebráno, druhé vydání se již doprodává.

„Nepopírám, že novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí obsahuje i řadu pozitiv. Ohledně přechodné pěstounské péče se však kupí problémy, na něž už před časem psychologové i pediatři upozorňovali. Po přechodné pěstounské péči často není děti kam dát. Vyskytly se už i případy, že děti byly vráceny do ústavního zařízení. Situaci by pomohla intenzivní podpora dlouhodobé pěstounské péče a otevřená diskuse bez mediálního zkreslování,“ uzavřela Sobotková.