Jsme mladí a krásní, ale neumíme truchlit

Tématu zármutku po ztrátě blízkého člověka se ve včerejším Science Café věnovala Naděžda Špatenková z filozofické fakulty. Problematika, která se dotýká bez výjimek každého, přilákala do stanu na Horním náměstí na tři desítky posluchačů.

„Smrt je jediná naše jistota, naprosto univerzální lidská zkušenost, přesto nás děsí jako zmar, konec něčeho, a vytěsňujeme ji mimo naše vnímání a chápání. V minulosti přitom třeba Komenský chápal smrt jako vyvrcholení života,“ uvedla během přednášky odborná asistentka z katedry sociologie a andragogiky.

Právě proto, že dnešní společnost chápe smrt jako něco nepřípustného, podle Špatenkové neumíme, ba ani nechceme při ztrátě blízkého člověka truchlit. „Tváříme se, že jsme krásní, mladí, nesmrtelní. Když se nám ale něco takového stane, jsme zaskočení a nevíme co s tím. Nejsme společnost, která by byla nastavena na sdílení emocí, natožpak negativní. Ale kdy jindy je dát najevo než právě na pohřbu,“ okomentovala současnou dobu.

Smrt je krizová situace

O pozůstalých přitom platí, že víc než kdokoliv jiný potřebují pomoc. Smrt je vždy krizovou situací, otřese identitou člověka, představy o stabilitě světa, změní pozůstalým život. Truchlení je pak přirozenou a zdravou odezvou na ztrátu, musí se prožít. Špatenková přitom během přednášky vyjmenovala celou řadu projevů truchlení, od pocitů smutku či viny po přecitlivělost na podněty, obsedantní zabývání se vzpomínkami nebo úniky k alkoholu nebo workoholismu. Smyslem truchlení je smířit se se ztrátou a vrátit se do normálních kolejí.

„Důležité je co nejdříve s pozůstalým navázat kontakt, aby se necítil osamělý a nepotřebný, a vytvořit podmínky pro ventilaci emocí, být tak zvanou emocionální houbou, naslouchat, poskytnout rameno a kapesník,“ naznačila odbornice možnosti pomoci. Vhodné podle ní nejsou v komunikaci s pozůstalým věty jako ‚To chce čas‘, ‚Vzchop se‘ nebo ‚To bude dobré‘ či dávání rad podle vlastní podobné zkušenosti. Naopak je třeba dát najevo pochopení a zároveň utvrdit, že taková reakce je normální.

„Cesta z jámy zoufalství na vrchol hory hoře, na sluneční světlo, trvá dlouho. Paradoxně se ale vdovcům dostává větší sociální podpory než vdovám, o kterých se často mylně myslí, že to zvládnou samy. U rodičů, kterým zemřelo dítě, je cesta nahoru celoživotní proces, který možná nikdy nekončí,“ dodala Špatenková.

Něco je v nepořádku

V závěru přednášky ještě upozornila na existenci poradců pro pozůstalé a následně odpovídala v krátké diskusi na dotazy posluchačů. Ty se dotkly mimo jiné zvířecích mazlíčků, kteří mohou truchlícím také notně pomoci v překonávání ztráty.

„Je ale ve společnosti něco v nepořádku, když jsme ochotni zaplatit patnáct tisíc za pohřeb psa, ale už ne dvacet tisíc za důstojné rozloučení s blízkým člověkem,“ podotkla psycholožka a socioložka na samém konci čtvrteční vědecké kavárny.

Dnes mohou zájemci zamířit do stanu na Horním náměstí za přednáškou polárníka Josefa Elstra z Botanického ústavu Akademie věd ČR. Sérii setkání v rámci festivalu Academia film Olomouc zakončí zítra povídání ředitele brněnského planetária Jiřího Duška o digitální revoluci nejen v astronomii. Přednášky začínají ve stanu na náměstí v 17 hod.