Jan Zemánek: „Rád se potkám s Univerzitou Palackého“

Autor heraldických symbolů, medailí, insignií, ale také památníků i děl komornějšího charakteru, která dekorují interiéry veřejných budov. Zároveň absolvent Univerzity Palackého, pro niž už v roce 1968 vytvořil majálesový plakát. Se svou alma mater se při příležitosti jejího sedmdesátého výročí obnovení potká i sochař a řezbář Jan Zemánek.

Absolventské setkání, které Univerzita Palackého připravuje na 9. a 10. září, přivítá řadu osobností různých oborů. Do Olomouce se chystá i sochař Jan Zemánek. Autor, jehož práce se nacházejí jak v tuzemsku, tak i v soukromých evropských a mimoevropských sbírkách. Absolvoval studia na filozofické fakultě.

„Kresbu mě dva roky učil Aljo Beran, autor znaku Univerzity Palackého. V době studií mě však nejvíc ovlivnil Václav Zykmund, který z tehdejší katedry teorie a výtvarné výchovy dokázal vytvořit oázu svobodné tvorby. Doplňoval ji svými přednáškami o estetice, teorii umění, symbolu a znaku a sám byl i příkladem české malířské surrealistické tvorby. Na jeho přítomnosti jsme byli závislí. Ivan Theimer, který na jeho přednášky také docházel, nás tehdy nazval Zykmundovými zbrojnoši,“ vzpomíná Jan Zemánek. Čas svých studií v šedesátých letech 20. století má spojený i s převratnými událostmi tehdejší doby.  

„Když před Vánoci 1967 vyšel ve vysokoškolské tiskovině Náš vezdejší čas článek Ivana Svitáka s názvem Desatero mladého intelektuála, začalo na univerzitě velké pozdvižení. Filozof Sviták měl v té době totiž zakázáno učit v Praze, v Olomouci přednášel pod dohledem tehdejší StB. Všechny nás v redakci za jeho text plný morálního apelu vyslýchala policie a vypadalo to, že tiskovinu zastaví,“ dodává absolvent Jan Zemánek, který byl v redakci novin. Už za několik měsíců se poměry na univerzitě uvolnily. Přišlo totiž Jaro 68 a s ním i Majáles, na jehož přípravě se student Zemánek také podílel.

„Vydali jsme Stráž klidu, pamflet na strnulé noviny Stráž lidu, v němž jsme parodovali styl okresních novin i jeho rubriky. Na Majálesu jsem pak byl jedním z mnoha, kdo se do jeho příprav zapojil. Snad každé patro na koleji něco vymýšlelo. A myslím si, že právě přípravné období, ta pravá studentská recese byla mnohem zábavnější než Majáles sám. Navíc jsem vyhrál soutěž o plakát Majálesu. Na okamžik jsem se tak dostal do blízkosti Josefa Škvoreckého, který byl zvolený králem Majáles a Milana Kundery. Ten totiž byl člen tehdejší poroty, která v Olomouci volila Miss Academia dřívější Československé socialistické republiky,“ dodává sochař. Po studiích odešel do Nového Jičína a jako pedagog Základní umělecké školy v Novém Jičíně vychoval a na profesionální uměleckou dráhu připravil víc než stovku žáků.

V roce 1990 se Jan Zemánek stal spoluzakladatelem Sdružení profesionálních výtvarných umělců Arkáda, kurátorem výstavy v italském městě Novellara a v německém Görlitz. Od roku 2006 je i sochařem Klubu rodáků v Novém Jičíně a vytvořil celou řadu pamětních desek a památníků.

„Uplatnění v umění nebylo a není jednoduché. Participoval jsem na dvou desítkách sochařských sympoziích, měl jsem řadu výstav. Vždy jsem využil možnosti vyjet do zahraničí. Zahraniční zkušenost, osobní umělecká konfrontace je totiž to nejcennější z dalšího vzdělávání. Díky ní jsem tak získal odstup a uklidňující náhled, že jsou si jisté věci velmi podobné tady i venku. Dodává to člověku sebedůvěru, a když se dostaví úspěch, tak i lesku,“ říká Jan Zemánek. Nyní pracuje na modelu dvou laviček pro francouzské město Epinal a často přemýšlí o zajímavých figurách stylizovaných do tvaru laviček. „Už jsem jich udělal několik. Tři jsou v Parku 4Dvory v Českých Budějovicích, jedna je v Rakousku a další bude na podzim v Praze, všichni pod společným názvem Ležící vagabund,“ dodává.