Zemřel Petr Mikeš

Takové krátké oznamovací věty nemáme moc rádi, i když víme, že konec života nikoho z nás nemine, že prostě patří k tomu, co nás čeká. Když se ta smutná novina týká někoho z našich přátel, cítíme, jak se s každou takovou zprávou kousek odlamuje i z našeho světa, z nás samých.

Petr Mikeš pro mne zůstane blízkým spoluobčanem ve světě poezie, kde jsme se dokonce velmi často shodli ve vyznávání konkrétních básníků, mezi něž patřili třeba američtí a angličtí imagisté, pán modernista Ezra Pound a jeho následovníci včetně Allena Ginsberga. Petr je citlivě překládal a budoval jim v útlých svazečcích takový malý český a olomoucký monument. I jeho vlastní poezie byla z rodu těch mistrů veršů, které měl rád. V mých vzpomínkách zůstane navždy spojen s poetickými pořady, které jsme po léta sedmdesátá a osmdesátá připravovali v Divadle hudby. Jeho vizitkou pro svět mimo ten nejsoukromější, který si vždycky pečlivě chránil, byla řada samizdatových Textů přátel, jež byly přesně tím, co ta dvě prostá slova slibovala. Ale Petrovy verše přece jenom dávaly nahlédnout i do vnitřního života tohoto citlivého a plachého člověka, jak naznačují už i tituly svazečků – Práh bolesti, Paměť rány, nebo Jedné touhy zpěv.

Do sametové revoluce se živil Petr, jak se dalo. Od překládání odborných textů na naší přírodovědecké fakultě po noční hlídačství.  Jistý čas byl zaměstnán i ve Státní vědecké knihovně. Po Listopadu se mu, jako nám všem, svět pootevřel a dovolil mu vyjet do anglicky mluvících zemí.  Z pobytu na univerzitě v americkém státě Maine si přivezl svazeček působivých básní, tentokrát v dvoujazyčném znění.  

Ve verších z autorova vnitřního světa a zaznívala i bolestnější nota, kterou na veřejnosti vždy plachý básník spíše skrýval. Ale o přátele neměl nikdy nouzi, čím více ho poznávali, tím ho měli raději. Což platilo o blízkých v Olomouci a v okolí (i na univerzitě), ale i odjinud, z Prahy, z Brna. A kamarády měl i mezi Slováky a Poláky, které rovněž překládal.

Nepominutelná v jeho aktivitách byla spolupráce s nakladatelstvím Votobia, na jehož činnost bychom neměli zapomenout, protože se docela úspěšně pokusilo udržet při životě zájem o knížky.  A to byl rovněž zájem Petra Mikeše, který to dokazoval nejen spoluprací s dalšími vydavatelstvími a redakcemi, ale celým svým životem.

Když nás tento týden po těžké nemoci opustil, bylo mu 67 let a my jsme přišli o kamaráda a Olomouc o významného autora.

Josef Jařab