Zamarovský: Bez tmy by nebyl život

Zdánlivě banální otázka, proč je v noci tma, může vyvolat jednoduchou odpověď, že nesvítí slunce. Peter Zamarovský z Českého vysokého učení technického však návštěvníkům prvního letošního Science Café včera dokázal, že je to složitější.

„Že nesvítí slunce, je samozřejmě odpověď správná. Nicméně vyvolává další otázku: proč nesvítí ostatní hvězdy dostatečně? A odpovědi, že je jich málo nebo jsou daleko, vyvolávají zase další otázky,“ uvedl Zamarovský svůj exkurz do historie nahlížení na podobu vesmíru, který obecenstvo v čajovně Kratochvíle zavedl až mezi antické myslitele.

První vize podoby kosmu jsou totiž spojeny se jmény jako Anaximandros, Démokritos nebo Ptolemaios a jejich teorie v průběhu času různě ožívaly a zase zapadaly.

Podobenství s lesem

Pro otázku z názvu přednášky je důležité podobenství s lesem, jež vzniklo v době renesance. „Když se v lese rozhlédneme, uvidíme v každém směru nějaký strom, zaplňují v horizontální rovině celý zorný úhel. A podobně by to mělo být i s hvězdami v kosmickém prostoru, v každém směru by měla nějaká svítit. Každá hvězda je přece cizí slunce, podobné tomu našemu. Jenže v noci je tma,“ přiblížil Zamarovský fotometrický paradox.

Básnický impuls

Otázkou tmy se zabývala celá řada osobností – Galileo Galilei, Johannes Kepler, Edmond Halley nebo Heinrich Olbers, který paradox v první polovině 19. století zpopularizoval.

„Je zajímavé, že impuls k tomu správnému řešení problému dal americký básník Edgar Allan Poe. Ve svém díle Euréka formuloval myšlenku, že jediný způsob, jakým za takového stavu věcí můžeme pozorovat onu prázdnotu, by byl předpoklad tak nezměrné vzdálenosti, že žádný paprsek z takové vzdálenosti k nám ještě nikterak nemohl dosáhnout. Tedy čím vidíme dále, tím vidíme do hlubší minulosti,“ objasnil Zamarovský.

Tma pro život

Konečné řešení problému noční tmy souvisí se soudobým standardním modelem vesmíru, který se připisuje původem ruskému fyzikovi Juriji Gamowovi. Ten tvrdí, že krátce po velkém třesku měl vesmír formu hustého, vysoce energetického plazmatu, v němž vlivem rozpínání a ředění začaly vznikat chemické vazby a začalo se uvolňovat záření od hmoty. Rozpínáním teplota záření klesala, původně to bylo kolem 5000 kelvinů, tedy asi jako povrch Slunce, dnes jsou to necelé 3 kelviny. Jde tedy o pozůstatek žáru, který ve vesmíru panoval před třinácti miliardami let.

„Nebe slabě a téměř rovnoměrně svítí, je to však světlo, které není pouhým okem vidět. Díky němu máme tmu, ale také život. Život nepotřebuje energii, ale její tok způsobený rozdílem teplot. Aby přicházela ze Slunce a šla do té temné oblohy, to je to, co pohání nás a všechno kolem,“ završil Zamarovský první letošní vědeckou kavárnu.

V úplném závěru se ještě čtyřem desítkám posluchačů omlouval. „Obávám se, že jednou větou to říci nelze. Kdyby se z toho všeho vzala jedna věc, bez kontextu, vždy by se našly argumenty proti ní,“ rozloučil se s olomouckým publikem Zamarovský.