Wollner: Jedině investigativní žurnalistika má smysl

Do Olomouce zavítal investigativní novinář Marek Wollner. Nešlo o rozkrytí žádné kauzy, ale spíše o vzpomínky. Na Univerzitě Palackého v 80. letech započal svá vysokoškolská studia – jako tělocvikář.

Proč jste studoval tělocvik?
Za socialismu jsem neměl odvahu jít napřímo studovat žurnalistiku, ideologicky se mi to příčilo, věděl jsem, že za minulého režimu dělat novináře nelze. Takže jsem to vzal přes Olomouc a politicky neutrální tělocvik. Bylo to svým způsobem ideologické zákoutí.

Ale dopadlo to jinak.
Během doby, co jsem tady studoval, jsem si ujasňoval, že zachovat si rovnou páteř tak, že se schovám do bezpečí, není nijak zvlášť cenné. Že mě to ani nebaví. Během prvního roku v Olomouci jsem si podal přihlášku do Prahy, ale to jsem se nedostal, vyšlo to až napodruhé v roce 1988.

Ale to byl ještě socialismus...
Jenže praskaly ledy. Já neměl žádného komunistu v rodině, ani matka ani otec nebyli ve straně a neměl jsem ani žádnou tlačenku. V tom ročníku jsem ale nebyl sám, kdo přicházel z venkova se stejným backgroundem, i když tam byla spousta synáčků a dcerušek z dobrých pražských rodin. Školy ale začaly přijímat i méně politicky prověřené studenty.

Zažil jste 17. listopad?
Byl jsem samozřejmě na Národní třídě. Díky tomu, že jsem to zažil na vlastní kůži, jsem byl potom jeden z organizátorů stávky na naší fakultě. Ale to bylo jen logické vyvrcholení.

Čeho?
Už dříve jsme byli ve střetu s tehdejšími příslušníky. Byl to skoro adrenalinový sport běhat před policajtama s plexisklovými štíty a s metrovými na bílo natřenými tyčemi. Po boku měli dobře vycvičený psy a metali slzný plyn... To jsme si neužívali, to jsme jen hledali skuliny, jak utéct a kde zdrhnout, jednou jsme se skrývali i v kostele svatého Jakuba a tam si netroufli. Málem jsme se začali modlit.

Podepsal jste tehdy Několik vět?
Podepsal. Bylo mi trapně to nepodepsat, když mi tu petici nabídl starší kolega v deníku Lidová demokracie, kde jsem tehdy praktikoval jako student. Pocit trapnosti byl u mě silnější než odvaha. To mě vede do dneška. U spousty věcí bych se styděl, kdybych je neudělal.

Například?
Například jsem jednou dostal nabídku vyhodit podřízeného za to, že pak dostanu část jeho platu. Peníze by se hodily, ale stud by mě fackoval.

Ale na facky stejně došlo.
Ten člověk (bývalý ředitel České televize Jiří Balvín – pozn. redakce) byl stejné váhové kategorie a nařknul mě, že beru úplatky. To byl naprostý opak celého mého života, zakládám si na tom, že dělám věci čistě. Tvrdil mi, že jsem si vzal peníze za reportáž o tehdejší ikoně, podnikateli Václavu Fischerovi, který byl přirovnáván k Baťovi. Měl jsem první reportáže o tom, že švindluje, neplatí pojistky a posílá lidi na zájezdy bez krytí, že dluží, kam se podívá. Nikdo to nechtěl slyšet. Navíc byl velký inzerent v novinách, platil jim velké sumy za reklamu a všechny noviny psaly kontra články proti České televizi. A dnes? Každý už ví, jak to dopadlo.

Podobně to udělal ale i Jiří Čunek.
Někdy mám pocit marnosti. Čunek tvrdil, že jsme si na jakémsi „černém trhu“ koupili informace, což byl nesmysl a výmysl. O žádném takovém kšeftování s informacemi u nás nevím. Možná to dělá bulvár, my v České televizi rozhodně ne. Politici na rozdíl od nás nemusí nic dokazovat, vždycky najdou ochotné novinářské trdlo, které to rádo napíše a neptá se po důkazech. Všechny reportáže, které jsme o něm dělali, do puntíku seděly, včetně té, že on, coby velký kritik zneužívání sociálních dávek, si pro ně sám chodil, ačkoli měl na účtu miliony.

Jsou novináři ostrůvkem negativní deviace?
Znám spoustu novinářů, kteří jsou příkladem pozitivní deviace. Pokud jde o Zemana, na kritice novinářů se s ním občas shodnu, ale z úplně opačných důvodů. Novináři jsou vůči politikům stále málo kritičtí, či lépe – málo analytičtí, snadno manipulovaní jejich demagogiemi.

Studoval byste dnes žurnalistiku v Olomouci?
Vůbec nevím, jestli bych dneska šel studovat žurnalistiku, když vidím, jak se ta branže za těch dvacet let proměnila. Po Listopadu to pro mě bylo nejlepší povolání na světě, mohl jsem být u toho, jak u nás začínala svobodná žurnalistika, vše se tvořilo a bylo to ohromně zajímavý. Ale hodně se mění, myslím, že dnes, více než tehdy, se novináři stávají nástrojem byznysu svých vydavatelů. Možností, kde se dá dělat smysluplná žurnalistika, výrazně ubylo.

Má ještě smysl investigativní žurnalistika?
Ano, ten největší.

Je svobodná veřejnoprávní televize?
Je. Ale není to zadarmo. Když můj pořad začínal, měl jsem mnohem složitější úlohu obhájit to, co vysíláme. Neměli jsme zrovna velkou důvěru u nejvyššího vedení ČT. Ale naše informace se pokaždé potvrdily, ti ministři či vysoce postavení politici, na jejichž netransparentní postupy jsme upozornili, se časem ukázali nazí. Ať už to byl Zgarba, Řebíček, Čunek, Topolánek se svým Dalíkem, nebo třeba Pavel Bém. Dnes už je to jiné, získali jsme prestiž a více důvěry. Komerční televize už investigativní žurnalistiku vzdaly, protože je to vždy patálie. Jakkoli to bude znít troufale, náš pořad je vcelku výjimečný i v rámci středoevropského prostoru. V Polsku, v Maďarsku, Rakousku, na Slovensku takový pořad není. Na jedné konferenci za mnou přišel španělský kolega, když viděl reportáž o letadlech CASA, a říká: Tohle vy vysíláte? To je neuvěřitelný, u nás nemůžeme ve veřejnoprávní televizi udělat takhle kritickou reportáž o ministrovi ani náhodou. Holt jste ještě mladá demokracie. Ale ne, myslím, že je to o odvaze a že i v demokracii je ji nutné v sobě stále probouzet. Pokud rezignujeme, máme problém.

Jste nominovaný na cenu TýTý, mělo by takové ocenění pro vás nějaký význam?
Je to anketa. Mohl bych se nad tím povznášet a pousmívat, ale takový úsměv si odpouštím, protože popularita přináší každému pořadu prestiž. Redakce Reportérů má asi patnáct lidí a já hlas pro sebe v TýTý beru jako hlas pro celý tým.