Vstřícnější a milejší jsou muži, říká fotbalová rozhodčí Monika

Na první pohled by nikdo nehádal, čemu se kromě studia žurnalistiky na filozofické fakultě devatenáctiletá Monika Hrušková věnuje. O víkendech totiž s dvaadvaceti hráči běhá po hřišti s píšťalkou v ruce a dvěma kartami v kapse. Je fotbalová rozhodčí.

Moniko, jak ses dostala k fotbalu?
Narodila jsem se do fotbalové rodiny, takže mě ten sport provází odmalička. Táta se přes pětadvacet let věnuje ženské kopané, trénuje a dělá rozhodčího. Mamka taky trénuje a dřív hrála dokonce i za reprezentaci. Takže jsem každý víkend trávila na fotbale, což vlastně platí dodnes. Když jsem v deseti přestala s krasobruslením, chtělo to jinou zájmovou činnost a fotbal tak nějak blízko. A tak jsem začala hrát první ligu za DFC Slavii Hradec Králové (dnes FC Hradec Králové – pozn. autora). 

Nakonec jsi ale skončila jako rozhodčí…
Provázelo mě chronické zranění kotníku, takže už jsem nemohla pořádně hrát a tátu napadlo, abych zkusila kariéru rozhodčí. Tak jsem se v sedmnácti přihlásila, napsala test a začala „pískat“. Začátky byly občas dost psychicky náročné, během mých prvních zápasů skončili dva hráči se zlomenou nohou. To jsem měla chuť s tím seknout. S přibývajícími zápasy ale člověk získává zkušenosti a zvyká si.

Jak náročné je být ženskou rozhodčí a případně „prorazit“ do vyšších fotbalových lig? Máš třeba problém s uznáváním autority ze strany hráčů a fanoušků?

Dělat rozhodčí je náročnější, než by se mohlo zdát, hlavně po psychické stránce. Člověk se musí dost obrnit, rozpoznávat oprávněnou kritiku a zbytek vypustit. Často se setkávám s tím, že jsou vůči mně hráči vstřícnější a milejší, než vůči mým kolegům. Naopak problém s uznáváním autority je u dospělých hráček. Zatím to řeším kartami. Prorazit mezi ženami je určitě lehčí než mezi muži, jako mladá rozhodčí mám šanci něčeho dosáhnout, chce to však na sobě dřít. V republice je ženských rozhodčí kolem třiceti, na mezinárodní listinu se dostává pět nejlepších. To je slušná šance, v zahraničí je třeba poměr mezi počtem ženských rozhodčích a těmi na mezinárodní listině mnohem větší.

Kterého tebou řízeného zápasu si nejvíce ceníš?
To by byl určitě poslední zápas loňské sezóny. Pískala jsem poprvé zápas mužů I.B třídy v Úpici. Ta už měla jistý postup, takže se vše neslo v duchu oslav, od začátku nás pronásledovala kamera, na hřiště jsme nastupovali za znělky Ligy mistrů a zápasu přihlíželo asi čtyři sta lidí.
Ještě si vážím loňské delegace, kde jsem byla jako asistentka na baráži I. ligy žen mezi Ostravou a Libercem. Baráž považuji za jeden z nejdůležitějších zápasů sezóny, a tak jsem byla ráda, že mi obsazovací úsek dal důvěru. 

Studuješ žurnalistiku, plánuješ tedy kariéru sportovní komentátorky?
Chtěla bych dělat sportovní žurnalistiku a chtěla bych ji dělat takovým stylem, aby se v ní zvládl zorientovat i člověk, který o daném tématu nic neví. Přijde mi, že je to dneska hodně zaměřeno na zasvěceného fanouška a ostatní to potom nebaví, protože spoustě pojmů a souvislostem nerozumí. Samozřejmě mluvím o všeobecných denících, ne o specializovaných, kde se znalost předpokládá.