Tvrdohlavý Andreáš aneb Referent prvotřídním fotografem

Olympus s rozlišením jednoho megapixelu byl prvním fotoaparátem Jana Andreáše. Psal se rok 2001 a jednadvacetiletý mladík, který vystudoval cestovní ruch, začal pracovat na olomoucké radnici. Dnes patří Andreáš mezi přední olomoucké fotografy a je autorem reprezentativních pohlednic univerzitní Olomouce, které jsou k dostání v UPointu.

„Koupil jsem ho na úvěr, stál čtrnáct tisíc, musel jsem ho splácet,“ vzpomínal. Kompaktní fotoaparát byl to pro něj spíš zápisník událostí s kamarády. „To jsem ho položil na rantl kašny, podržel spoušť a udělal šíleně vyzrněnou fotku,“ popsal své začátky.

Teprve o dva roky později našel Jan Andreáš cestu k analogové, tedy skutečné fotografii. „Vyučil“ se ve fotodílně Vladimíra Janka, jenž vede fotokroužek v Domu dětí a mládeže. „Otec i strýc fotili. Strýc byl dokonce v nějaké fotoskupině a měli i své výstavy. Otec má svou první selfii někdy z roku padesát, jak stojí před zrcadlem s Exaktou,“ směje se Jan Andreáš. Tak se dostal k prvnímu Zenitu E s padesátkou objektivem. Přes fotofóra na internetu pak získával zkušenosti s vývojkami a ustalováním, nebo vytvářel vlastní pinhole camery – dírkové komory. „Třeba z plechovky od sušenek,“ podotkl. Tehdy fotil nejčastěji lidi nebo zátiší.

Zrcadlovka jako základ

„Kolem roku 2008 mi jeden kamarád z Prahy řekl, že jsem padlej na hlavu, když nemám digitální zrcadlovku. Tak jsem si od něj jednu koupil. A to jsem začal fotit město, ale začátky byly krušný. Zpočátku jsem fotil hlava nehlava, spokojený jsem s tím začal být až kolem roku 2010,“ řekl Andreáš.

Na první pohled je znát jeho zaujetí pro fotografickou techniku. „Tehdy jsem střídal kropový těla s obyčejnými skly 300D, 350D, 20D, 40D – všechno Canon. Ale analog mám od Nikonu. Pak přišla pět set padesátka a tu jsme koupili v práci. S ní jsem během dvou let nadělal většinu fotek,“ potvrdil. Jedna z nich je i v univerzitní pohlednicové kolekci. Jde o téměř panoramatický záběr Horního náměstí z míst při ústí Riegrovy ulice z roku 2011. „Snažím se už dlouho udělat podobný záběr, ale nedaří se mi to. Tehdy jsem měl půjčené špičkové sklo 16-35. Já mám 17-40 a není to ono,“ posteskl si.

Pak už přišla doba, od kdy fotí na kamery typu full frame. „Třeba tady ten vánoční strom, ten je z předminulých Vánoc. Protože je tam sníh, loni nebyl,“ pokračuje nad kolekcí snímků Andreáš. 

Zlatá hodinka

Když fotí, snaží se trefit do zlaté hodiny. V mobilu má aplikaci, která jej upozorňuje na západ či východ slunce. Na podvečer s modrou oblohou. „Třeba toto je východ slunce v listopadu. Je tam vidět kouř z komínků. To je složenina více fotek, hodně expozic a vrstvy přes sebe ve photoshopu. Není to HDR, ale digitální prolínání vrstev,“ vysvětluje. Bez photoshopu se podle něj podobné snímky udělat nedají. „Protože je tam velký rozdíl expozic mezi světlem a stínem,“ radí. Výjimkou v univerzitní kolekci je pohlednice Herculovy kašny. „To je opravdu jeden snímek. Tehdy odtud vycházel lampionový průvod, ale když jsem vidět to nebe, nedalo mi to,“ vypráví Andreáš.

Na věž radnice už chodí léta, a jak tvrdí, pořad ho to neomrzelo. „Byl jsem tam asi milionkrát. Jsem tvrdohlavý,“ prohlásil ten nejtajnější recept na dobrý snímek. Podle něj musí být člověk na správném místě, ve správný čas a s ucházejícím vybavením. Někdy se za jedním záběrem naběhá i měsíc. Proto oceňuje trpělivost své manželky.

Z osmdesáti procent fotí Andreáš hlavně architekturu. Nechtíc se tak stává fotokronikářem Olomouce. „Nedělám to schválně, ale asi se to jednou stane, že za dvacet let budu ukazovat fotky, jak město vypadalo,“ usmívá se.

Občas si nástřely udělá napřed mobilem. „Tak jsem si prošel například Husův sbor u letadla. Pro mě je nejlepší, když mám čas a volnou ruku,“ svěřil se.

Skrytý talent

Na magistrátu si jeho talentu všimli vlastně náhodou. „Dělali jsme brožuru a byl problém s fotkami. Měli jsme sice supr fotky od paní Valuškové, ale některá místa nám chyběla. A byl problém. Jednak časový, ale i finanční. Nemohli jsme zavolat, že potřebujeme do zítřka vyfotit bránu. Přitom by stačila popisná fotka, tak jsem to začal fotit sám. A záleželo mi na tom, aby ty fotky vypadaly dobře, aby to nebylo jenom nějaké cvak,“ přiblížil Andreáš.

Od té doby se vypracoval na dvorního dodavatele nejluxusnějších záběrů, zpravidla najdou uplatnění v tiskovinách, kalendářích nebo na facebooku. „Sdílení mi nevadí, ale mrzí mě, když někdo pod fotkou neuvede autora. Nemuselo by to být ani moje jméno, stačilo by jako zdroj uvést infocentrum,“ tvrdí Andreáš. Doba sdílení a „kradení“ snímků mu přijde komická. Když nahrává fotku na facebook, počítám s tím, že už dál není v jeho moci. „Ale mám hodně takových, co na facebook nedám. To neznamená, že na sociální sítě dávám nekvalitní fotky, naopak. Nechci tam dávat něco, co se nepovedlo,“ naznačil své krédo.

Co Jana Andreáše zdobí, je především skromnost. Protože je stále v zaměstnaneckém poměru na magistrátu, vtírá se otázka: jsi vlastně fotograf? „Snažím se,“ odpovídá bezelstně.