Před týdnem vyhlásila Univerzita Palackého sbírku hraček a her pro uprchlíky. Do UPointu na Horním náměstí začali okamžitě lidé nosit pexesa, plyšáky, autíčka. Minulý pátek pak skupina dobrovolníků, zástupců UP a Charity všechny dárky naložila a vydala se za uprchlíky. Jak to vypadalo na místě a jak děti reagovaly na hračky, si přečtěte v následující reportáži.
S plyšáky do centra uprchlické nejistoty
Sbírka hraček a her pro uprchlíky stále pokračuje.
Fotoreportáž z předání první části sbírky uprchlíkům: Kristýna Erbenová
Fotoreportáž z předání první části sbírky uprchlíkům: Kristýna Erbenová
„Tamhle je Keleti.”
„To nevypadá moc dramaticky, nejedeme pozdě?”
A opravdu. Zvenku vypadá budapešťské nádraží zcela klidně. Vystupujeme z auta a míříme k budově, zatímco kolem pobíhají lidé v běžném dopoledním rytmu hlavního města. Uvnitř nacházíme první známku nestandardní situace v podobě skupiny policistů, kteří ale nevypadají obzvláště v pohotovosti, čas totiž tráví v poměrně družném hovoru mezi sebou. Pro první pohled na médii slibovanou uprchlickou apokalypsu si musíme sejít do spodního patra, rozbíhajícího se v několika širokých chodbách do úctyhodného prostoru. A tady jsou – refugees.
Několik desítek stojí ve zdánlivě nesmyslné řadě u schodů, někteří bloumají kolem, jiní posedávají ve stanech nebo spí. Menší dav je srocený kolem sloupu, kde, jak později zjišťujeme, je wifi a možnost dobití mobilů. Vedle fronty stojí tři svědkové Jehovovi se stojánkem plným Strážné věže a příruček v arabštině. Než se realita toho, co vidíme, trochu vsákne, prorektor Petr Bilík už čile navazuje kontakty s místními dobrovolníky u stánků s potravinami. Za nimi se nachází hromady darovaného oblečení, pár lidí vybírá, zkouší boty a pátrá po užitečných kusech. Na už skoro legendární trubku nás upozorní zástupce Charity Petr Macek. Jedna trubka s vodou vedoucí ke korytu. Ráda bych to nazvala umyvadlem, ale léta žití v komfortu mi brání. Tohle je plechové koryto. U něj probíhá veškerá hygiena, mytí rukou, omývání zeleniny i holení. Cedulka upozorňuje, že je zakázáno mýt si v korytě nohy.
Od dobrovolníků se dozvídáme, že námi dovezené věci je nejlepší nechat na místě; dav, který je momentálně na nádraží, sice co chvíli odjede, ale večer čekají příjezd dalších a zásoby se budou hodit. Zatímco mužská část naší skupiny vyrazí do aut pro oblečení, hygienu a hračky sebrané ve sbírkách Charity a univerzity a dokoupit jídlo a vodu, já s fotografkou Kristýnou zůstáváme na místě s plánem vmísit se mezi čekající a zjistit alespoň fragmenty některých příběhů. Dojmy z místa se mění prakticky na každém kroku, v jednu chvíli procházíme kolem muže s hlavou v dlaních, v další se na nás směje jiný, který si právě z hromady oblečení vybírá boty a zkouší je přes proděravělé ponožky. Lámanou angličtinou vysvětluje, že přichází ze Sýrie, kde nemohl zůstat protože… (hledá slovo) a pak se spokojí ze zvukovým napodobením výbuchů. O kus dál stojí řada čekatelů na sestřih zdarma z rukou dvou přítomných kadeřnic. Nálada u tohoto místa je velmi uvolněná, dámy jsou milé, usměvavé, a přestože nikdo nikomu moc nerozumí, ke vzájemné shodě nakonec dochází.
Plyšák Upík pro Sajada z Afghánistánu
Ještě v Olomouci jsme vybrali maskota celé naší výpravy, cinkajícího plyšáka, jemuž familiárně přezdíváme Upík, a čekáme, komu ho budeme moci předat. V davu náhle zachytím úsměv sympatického pána s asi pětiletým chlapečkem a je jasno. Upík se vydá na další cestu s nimi. Zatímco pán vypráví, že pocházejí z Afghánistánu a míří do Německa, malý Sajad se ho pevně drží za ruku a stydí se. Směje se a stydí. Chviličku mu trvá, než si ode mě hračku vezme, pak se uklidní, zaculí a anglicky děkuje. Popřejeme jim šťastnou cestu a vydáme se dál.
Po chvíli se začínám orientovat v detailech situace. Všímám si nápisů na sloupech, které v arabštině a angličtině informují o odjezdech vlaků, cenách či průběhu cesty. Vlaky dovezou uprchlíky za 13 euro k hranici s Rakouskem, odkud musí kousek pěšky. Z tohoto místa je cesta slíbena zadarmo až do Německa. Podivnou frontu, jejíž význam v tu chvíli ještě nechápeme, organizuje po většinu času ráznou arabštinou samotná drobná blondýnka. Když právě nevykřikuje hromadné instrukce, trpělivě vysvětluje jednotlivcům cokoliv, na co se jí zeptají, a působí dojmem nejpovolanější osoby na místě.
Na význam fronty a kam se z ní lidé vydají, se ptáme nejblíže stojících policistů, kteří jsou milí a ochotní, podle vlastních slov však neví vůbec nic. Jejich jediný rozkaz zní „zasáhnout v případě nepokojů a incidentů“.
Střed, který tvoří fronta a stánky s humanitární pomocí, lemují, kam až dohlédneme, stany, některé obývané, některé opuštěné. Vzpomenu si, že i ono zanechávání stanů na místě se stalo předmětem kritiky v několika internetových debatách, ale na místě přichází zcela logicky souhlas. Kde jinde by spali lidé, kteří přijedou večer? A kam by ty stany uprchlíci dali? Když se rozhlédnu kolem, většina má jen zavazadla o velikosti běžného školního batohu. Kolem stanů posedávají nebo leží skupinky lidí, někteří koukají do prázdna, jiní do mobilu, někteří zvědavě sledují nás a já přemýšlím, jaká je vlastně v takové situaci vhodná reakce. Nakonec zvolím úsměv a anglický pozdrav, což se ukáže být dobrou strategií. Lidé chtějí být zdraveni. Dobře reagují na kontakt, i kdyby jen oční. Mnoho z nich úsměv opětuje, včetně ženy v šátku, jež s rodinou s několika dětmi sedí ve stanu. Humanitární pomoc je patrná, všichni mají jogurt a předávají si kusy zeleniny. Přisedáváme si a oni nás zcela přirozeně zahrnou do svého kroužku. Otec rodiny mluví anglicky, prozrazuje, že jdou ze Sýrie do Německa, kde žijí jeho dvě sestry. Ženy a děti se mezitím smějí a ukazují na plyšáka, kterého držím. „For the baby,” říkají a já si všimnu asi ročního spícího dítěte vzadu stanu. Plyšový pes okamžitě putuje do jeho náruče. Po pár minutách se s rodinou loučíme, přejeme šťastnou cestu, paní mě pohladí po ruce a ještě jednou se usměje. Chvíle povídání, pár úsměvů, troška doteku a jeden plyšák. Má to efekt. V kontextu všeho nepatrný, ale důležitý.
Ismaelova dlouhá cesta za snem
Asi po hodině začne být dav čitelnější, chodíme dokola, potkáváme stejné tváře, smějeme se na sebe. Nejsme pochopitelně jediní, po nádraží se pohybuje několik televizních štábů a nespočet fotografů. Od dobře oblečeného mladíka se skvělou angličtinou, jenž se představí jako Ismael ze Sýrie, se dozvídám, že dlouhá fronta se stojí na vlak na hranice, do kterého je budou pouštět postupně. Vypráví, že by se rád dostal do Velké Británie, ale že samozřejmě chápe, jak složité to je a risk tunelu podstupovat nechce. Na své cestě do Maďarska už vystřídal tolik dopravních prostředků, že ani nestíhám zapisovat: vlak, autobus, loď i vlastní nohy. S vážným výrazem vypráví o situaci v Řecku, kde prý na vlastní oči viděl nepřiměřeně násilné jednání ze strany policie a armády i na ženách a dětech. Na méně problematickou otázku, jestli má v Evropě rodinu, se zasměje a odpovídá, že většina uprchlíků tu má nějaké příbuzné, trochu s nadsázkou tvrdí, že polovina Sýrie už stejně do Evropy došla. Je půl jedné, Ismael zkontroluje hodinky a zařadí se do fronty, jeho vlak odjíždí po jedné.
Zbytek naší skupiny donosil zásoby dobrovolníkům, Vojta Duda mírně pobaveně vypráví, jak mu jakýsi Maďar s křikem vyrazil z rukou právě přinášený balík vod. Hromadně kroutíme hlavou a vydáváme se do patra sledovat vypuštění fronty a odjezd. Sleduju lidi, s nimiž jsem osobně mluvila, a jsem jimi trochu dojatá – vypadají nadšení z faktu, že se konečně dostanou dál. Dál od startu a blíž k cíli.
Bublifuky na hranicích
Další zastávkou naší výpravy jsou maďarsko-rakouské hranice. Po cestě nás zastaví několik maďarských policejních hlídek. Po obdržení stručné informace, že vezeme humanitární pomoc, nás nechají jet dál. Jestli v nás situace na Keleti ještě zanechala nějaký optimismus, přicházíme o něj tváří v tvář davu uprchlíků, kteří stojí natlačení u plotu, kde čekají na rakouské autobusy, a tváří se upřímně zoufale; ostatní sedí nebo leží na nákladních plošinách otevřených prázdných skladů. Teprve tady jsme narazili na ony apokalyptické obrazy. Já a Štěpán se vydáváme konzultovat s Červeným křížem, jaké další zásoby by se jim hodily, ostatní otevírají zbylé krabice s hračkami a kolem se strhne boj. Ostatně jako by se strhl v každé české školce, kdyby se přinesla bedna s hračkami. Rodiče s drobným úsměvem přihlížejí, děti si hračky vybojují samy a se smíchem odbíhají. Některé se vrací pro další. Kolem začnou poletovat bubliny z bublifuků a na chvíli vše vypadá trochu lépe. Přesto se před fotografkou Kristýnou rozbrečí malý chlapeček a prosí ji, ať jim nějak pomůže. A „jim” znamená všem.
Lékaři rakouského Červeného kříže zjišťují, co chybí v zásobách, a mezitím se bavíme o tom, jak z jejich pohledu situace vypadá. Jsou unavení, právě jim končí dvanáctihodinová služba, přiznávají, že je to náročné, ale jsou velmi klidní a ochotní. Informují nás, že je třeba doplnit zásoby vody a že hračky jsou také velmi dobrý nápad, máme vše převézt na centrálu na rakouské straně. Po domluvě s rakouskými policisty a nákupu vody a trvanlivého jídla v pochybném pohraničním marketu pokračujeme do Rakouska, kde nás čeká největší šok celého dne.
Rakušani pomáhají. Je to samozřejmost, říkají
V první vesničce za hranicemi, Nickelsdorfu, se plánujeme zeptat na cestu k centrále Červeného kříže, když tu z nejbližšího domu vyběhne několik postarších lidí a gesty naznačuje, že máme zajet k nim. Ze skupinky se vyklube místní seskupení důchodců, kteří uspořádali sbírku potravin a vody a postavili pro procházející uprchlíky toaletu, vše dobrovolně a z vlastních prostředků. Jejich nadšení přeskočí i na nás, vytahujeme zásoby z auta a přesouváme je dovnitř. Místní nám vypráví, že pomáhali i předchozí víkend a tento týden ve čtvrtek a pátek. Ve čtvrtek prošlo vesnicí kolem tří tisíc lidí. Těžko se mi takovým počtům při pohledu na pečlivě uklizené ulice věří, ale to už přichází fotograf a ukazuje mi pořízené záběry, zatímco další pán komentuje, že úplně stejná situace nastala, když přes Nickelsdorf utíkali před rokem 1989 východní Němci. A i tehdy místní pomáhali. Než se stihneme vzpamatovat z té neuvěřitelné lidskosti, rakouští důchodci už nás zvou na víno. Náš studentský dobrovolník Štěpán exceluje skvělou němčinou, překládá a umožňuje nám jít do detailu, komentujeme smutné osudy uprchlíků, obdivujeme odhodlanost a klid těch několika postarších lidí, pro něž je pomoc naprostá samozřejmost. A shodujeme se: kéž by se takové přemýšlení ukázalo i na naší straně hranic.
Vracíme se za tmy a shrnujeme si závěry. Sbírka musí pokračovat. Pomáhat je třeba. Nesmíme v tom ostatní státy nechat samotné. Tuhle krizi zvládneme. A hračky byly dobrý tah.
Pro vkládání komentářů je nutné se přihlásit/zaregistrovat.
Komentáře nevyjadřují stanovisko redakce ani vydavatele. Redakce diskusi nemoderuje, ale vyhrazuje si právo nevhodné komentáře smazat, případně zrušit registraci.
Nejnovější zprávy
