Postav školu, podpoř Palestince

„Postavit palác je pro někoho jednodušší, než pro mě posunout stan o pár metrů,“ říkává s oblibou Abu Sakher, palestinský Beduín. Jeho příbytek zdemolovaly izraelské buldozery celkem šestkrát, naposledy v roce 2012.

Jakožto obyvatel okupovaného Západního břehu musí Abu Sakher každou stavební úpravu nahlásit izraelským úřadům a čekat. Svolení ovšem – statisticky vzato – na 94 procent nedostane. Rozhodne-li se poté k akci, klidně jen k posunutí stanu na vlastní pěst, může očekávat příjezd demoliční čety. Stejně jako se v roce 2012 „dočkalo“ 870 Palestinců, kteří byly nuceni opustit dům.

Letos v létě jsem s podporou katedry Mezinárodních rozvojových studií Palestinu navštívil a pět týdnů tam strávil pravým opakem – domy stavěl. 

Zabývat se izraelsko-palestinským konfliktem není snadné. Téma je nabité předsudky a mylných předpokladů se dopouštějí lidé vzdělaní, studenti, mnohdy také akademici. Vše je pak okořeněno tradičním antisemitismem či – na straně druhé – islámofobií. Zatímco tedy není těžké zaslechnout názor o „odvěkém souboji dvou náboženství“, o obraně „civilizace před muslimským barbarstvím“, pravda je doopravdy trochu někde jinde.

Byly doby, kdy Arabové přijíždějící Židy vítali, zatímco křesťanská Evropa je zabíjela. Není to tak dávno, co se Izrael naopak musel arabským armádám bránit, chvilku po svém vyhlášení. Je tomu už ale také 47 let, co židovský stát okupuje Západní břeh Jordánu, jednu z částí palestinských autonomních teritorií. Počínaje rokem 1967, kdy Izrael vojenský obsadil Západní břeh, jedná proti mezinárodnímu právu a doplácí na to, jak už tomu většinou bývá, civilní obyvatelstvo.

V palestinské vesnici Samře jsem v rámci dobrovolnických aktivit pomáhal stavět školu pro děti, které jinak za vzděláním musely dojíždět desítky kilometrů. Tedy celkem obvyklá letní aktivita v „rozvojové“ zemi… Méně obvyklý už byl postup: hned poté, co dobrovolnicí položili základy, přišla na řadu střecha. Pak se totiž budoucí škola promění rázem ze staveniště v budovu a izraelské úřady na demolici potřebují povolení, tedy nemohou své dílo vykonat klidně další noc. Samra, stejně jako mnoho dalších komunit spadá po zónu C, tedy část palestinského Západního břehu, dohromady téměř 70 procent, která je pod plnou vojenskou i civilní kontrolou Izraele a kde jsou demolice běžně na pořádku dne (či noci).

Jako Palestinec žijící v zóně C máte také průměrně pětinový příjem vody doporučený Světovou zdravotnickou organizací, všechny zdroje jsou totiž oplocené a odváděné osadníkům, židovským občanům, kteří se na popud izraelské vlády a v rozporu s mezinárodním právem na Západní břeh stěhují.

Jako zdejší Palestinec pravděpodobně nemáte k dispozici půdu, ta totiž patří také osadníkům, případně armádě. Pokud zde jako Palestinec žijete, je dost pravděpodobné, že vás osadník agresivně napadne, že vaše děti nemají kam chodit do školy, protože byla zdemolovaná, že nejbližší klinika už také nestojí, případně nemá elektřinu.

Pokud jste se zde jako Palestinec před rokem 1967 narodil, máte vy a vaše děti na svůj domov nárok, když vám ho ale izraelské úřady zboří, nezbývá často nic jiného, než se odstěhovat. A o to Izrael dlouhodobě usiluje.

Na okupaci lze reagovat různě: buďto jako Hammás, sebevražednými útoky, za což vás (skoro) celý svět bude odsuzovat, případně nenásilným odporem. To o vás nebude skoro nikdo vědět, zato ale budete Palestincům prospěšnější. Jordan Valley Solidarity, organizace, které jsem přes léto pomáhal, volí metodu druhou a často má úspěch. Podporou zranitelných palestinských rodin dosahuje toho, že izraelský plán nevychází a Palestinci se ze svého domu nestěhují.

Ne všechny školy a obytné domy – obzvláště ty, co se už od počátku staví se střechou – smetou buldozery. Obvykle také stačí, aby si činnosti někdo všiml a dostalo se jí mezinárodní pozornosti, to kupříkladu, když dostavěnou školu posvětí bývalý britský premiér Tony Blair. Pozornost mezinárodního společenství je to, po čem Palestinci touží. Ve srovnání s lidmi pod „vládou“ Islámského státu se mají samozřejmě blaze, na světě by se našlo mnohem více krutějších míst k životu. Pokud však lidské práva porušuje Izrael, stát, který je považovaný za kolébku demokracie na Blízkém východě, není správné, aby svět zůstal bez reakce.

Dobrovolnictví v Palestině je jedna z možností, jak si o situaci udělat lepší obrázek. Za sebe mohu tuto příležitost doporučit. Za podporu děkuji katedře Mezinárodních rozvojových studií, která mi poskytla peníze z fondu Vavrouškova stipendia.

Vojtěch Mrázek
student 3. ročníku oboru Mezinárodní rozvojová studia