Poslední jízda dámského orchestru byla bláznivá

Diváci, kteří to rádi horké, měli v Olomouci poslední šanci vidět šílený muzikál Sugar, napsaný podle oscarové filmové předlohy. O derniérách se obecně říká, že bývají nejlepší, uvolněné a tak trochu nostalgické. Ale na to, co se dělo na posledním představení tohoto muzikálu 2. dubna v Moravském divadle, určitě dlouho nezapomene ani jeden z návštěvníků.

Broadwayský muzikál Sugar určitě není třeba speciálně představovat – alespoň jeho předlohu – film Někdo to rád horké (Some Like It Hot) zná určitě každý. Autorem tohoto zábavného kousku, poprvé uvedeného v roce 1972, je Peter Stone. Chytlavou swingovou hudbu má na svědomí Jule Styne, texty písní v původním anglickém znění napsal Bob Merrill. Po tom, jak tento slavný muzikál obletěl doslova celý svět, dorazil i do olomouckého Moravského divadla, kde měl premiéru v květnu 2011 a na scéně se úspěšně držel téměř celé tři roky.

Neměnit, znamená nezkazit

Režie olomoucké inscenace se ujala Dagmar Hlubková, známá především z Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Její inscenační pojetí bylo přiměřené vzhledem k všeobecné šílenosti námětu a celé představení vyznělo jako jedna velká, lesklá, jazzová paráda. Díky tomu, že diváci přesně něco takového očekávají, když se na tento muzikál vydají, nikoho nezklamala.

Český překlad textů, jehož autorem je Ivo Osolsobě, se většinou shoduje se známým dabingem filmu. V některých místech se ale rozcházejí, což může působit rušivě hlavně pro filmové fajnšmekry, kteří Někdo to rád horké v českém znění znají doslova zpaměti. Srovnávání s filmovou verzí se nevyhne asi nikdo. Každopádně, takový osvědčený scénář, o jaký se jedná v tomto případě, nemůže nikoho zklamat. Režisér nic nezkazí, pokud se rozhodne nepřidávat zbytečné inovace.

Bartoňův Osgood bavil

V hlavní roli rozkošné a nezodpovědné zpěvačky Sugar Caneové se představila Vendula Fialová. Vtipné role cupitající naivky se zhostila výborně a s lehkostí a vnesla do ní i nepostrádatelnou dávku sexappelu. Nejtěžší úkol pravděpodobně měli hlavní hrdinové hry – Dafné a Josefína respektive Jerry a Joe, které ztvárnili Ivan Dejmal a Vojtěch Lipina. Podali hrdinský výkon na vysokých podpatcích a v silonkách a ani jejich herecké a zpěvácké provedení nijak nezaostávalo. Nejvíc diváky pobavil starý chlípný milionář Osgood Fielding v podání Josefa Bartoně a jeho legendární mamá, která jediná ví, kolikrát už byl vlastně ženatý.

Za ostatními hereckými výkony pokulhával pravděpodobně jenom jeden – a to výkon Magdy Málkové v roli vedoucí dámského orchestru Sweet Sue. Celý čas působila tak trochu nepřirozeně a afektovaně a její charakteristické zvolání na manažéra souboru – „Bieeenstock!“ – nebylo dostatečně přesvědčivé a vtipné. Co se týká pěveckých výkonů herců, zdá se, že nikdo výrazněji nezklamal a až na pár falešných tónů bylo vše v naprostém pořádku. Orchester pod vedením dirigenta Petra Šumníka předvedl výborný výkon a jazzové rytmy nenechaly ani jednoho diváka chladným.

Pěvecké výkony mimo rytmus

Robert Balogh, přinesl muzikálu poměrně jednoduchou a přehlednou choreografii, s osvědčenými muzikálovými prvky efektními zejména při hromadných scénách. Ale právě tyto scény, kterých se účastnili vedlejší tanečníci, působily dost slabě a občas připomínaly školní besídku. I přes povinné úsměvy na tvářích, hodně tanečníků vypadalo, jakoby už měli celého muzikálu plné zuby a nedotáhnuté poloviční prvky nebyly v představení ničím výjimečným. Ačkoliv si mnoho diváků podupávalo do úderného rytmu hudby, tanečníkům se často stávalo, že z rytmu vypadli a jejich synchronizace tím dost utrpěla.

Hodně toho ale zachránily krásné kostýmy Elišky Zapletalové. Šaty byly ve stylu první poloviny 20. století, kabaretně třpytivé a efektní. Při příležitosti derniéry proběhla pro diváky ve vstupní hale divadla malá výstava těch nejhezčích kousků. Návštěvníci si tak mohli šaty prohlédnout zblízka a naplno ocenit umění kostymérky.

Scénograf Martin Víšek pojal inscenaci poměrně jednoduše, ale dostatečně působivě. Kulisy tvořily tři plastové panely, na kterých bylo pokaždé promítáno prostředí, kde se scéna odehrává. Zajímavě vyřešil známou scénu ve vlaku – třemi boxy s jemnými závěsy, kam se zázračné vešlo tolik půvabných dam, že by tomu divák skoro neuvěřil. Zbývající scény byly už jen jednoduše zařízené například jednou postelí, pohovkou, nebo sedačkami. O to propracovanější bylo osvětlení, které se ukázalo velmi promyšlené, zejména při scéně na vlakovém nádraží v zimním Chicagu, kdy to díky osvětlení vypadalo, jako by se skutečně sypaly pravé sněhové vločky.

Živý mrtvý

Nejpozoruhodnější na celém představení bylo ale pravděpodobně to, že šlo zrovna o derniéru. Na hercích bylo vidět, že si chtějí poslední představení užít skutečně naplno. Neváhali improvizovat, doplňovat text aktuálními vtipy a nejednou zaskočili i jeden druhého, neovládli se a smáli se sami sobě. Do představení vbíhaly různé nepřipravené vsuvky, dokonce při jedné scéně s tanečkem půvabných dam se ukázalo, že jedna z nich je vlastně muž. Zaskočený podobnými triky byl hlavně Josef Bartoň (Osgood), který několikrát úplně zapomněl text písně třeba i na půl minuty.

Šílenost celého představení vyvrcholila ve scéně, kde se odehrává poslední přestřelka se šéfem mafiánů. Když zastřelený Psí dečka Colombo nebezpečně propadl z prvního balkónu až pod jeviště, ani diváci ani herci nevěděli, jestli ho zachraňovat, nebo se smát. Celou situaci korunoval jeden z gangsterů, který nakonec prohlásil: „Vstávej šéfe!“  Mrtvý Psí dečka se posbíral zpod pódia a za nemalého řehotu publika odešel do zákulisí.

Nečekané pobavení vyvolal i manažer orchestru Bienstock, když s nadšeným výkřikem „Maryšoo!“ neváhal lapit Sugar – Vendulu Fialovou za intimní partie.

Diváci odcházeli v povznesené náladě, pobavení úplně šíleným a nevázaným představením, které svojí bláznivou atmosférou určitě překonalo i jejich největší očekávání. Jelikož je muzikál Sugar jedna velká jazzová party, bylo toto poslední představení celkem vhodným zakončením jeho působení na scéně Moravského divadla.

Autorka je studentkou Anglické filologie a Uměnovědných studií