Obyčejný život

Jsme s manželkou oba absolventi Univerzity Palackého v Olomouci – já z roku 1964 na přírodovědecké, manželka o rok později na filozofické fakultě. Na rozdíl od jiných, slavných absolventů, náš život plynul bez velké slávy, poct a vyznamenání, jen v každodenní poctivé práci. Zajímavé je na něm jen to, že oba cítíme silnou vazbu na naší alma mater, a to celoživotně. Jiskra mezi námi, studenty UP, přeskočila až v Olomouci, přesto, že jsme se znali už pět let z osmiletky v Nákle.

To bylo totiž tak: když jsem si vybojoval studium na vysoké škole (v roce 1959 jsem měl v posudku z místa bydliště, že jsem v důsledku „náboženského založení“ nevhodný ke studiu!), absolvoval jsem všechny akce pro „beány“- tj. studenty prvního ročníku. Po započetí třetího semestru jsem zjistil, že se mnou v autobuse jezdí do Olomouce i „stará“ známá z gymnázia v Litovli – a tak jsem se těšil, že s ní absolvuji všechny akce pro beány už jako „starý mazák“. A právě, když jsme spěchali z „beánií“ na poslední autobus, zvrtla si nožku; abychom autobus stihli, vzal jsem ji do náruče a šťastně jsme doběhli.

Tato zdánlivě bezvýznamná příhoda ovlivnila celý náš život vlastně až do dneška: neuděláme jeden bez druhého takřka ani krok! Dana později bydlela na koleji, kde jsem ji navštěvoval, zvláště když jsem měl od třetího ročníku vojenskou katedru – po skončení výuky hurá na kolej! Návštěvy fakultních akcí, divadla nebo třeba oslavy konce roku, to vše bylo jaksi samo-zřejmě ve dvou! A nezměnilo se to, ani když jsem přestoupil na jinou katedru, ba naopak – na (trošku podstrčené) doporučení děkana přírodovědecké fakulty jela s námi přírodovědci „filozofka“ na studijní výměnný zájezd do Německa – a tam už nás brali, že patříme k sobě!

Naše láska „nabírala otáčky“, což nemohlo skončit jinak než svatbou. Ta se odehrála zcela v tónu doby, to je na MNV v Nákle dne devátého listopadu tisíc devět set šedesát tři. V tuto dobu jsem už začínal řešit svou diplomovou práci, zatímco Dana byla ve „čtvrťáku“, tj. v předposledním ročníku.

Protože jsem byl mezi prvními absolventy katedry optiky a jemné mechaniky (OJM), měli jsme úlevu proti ostatním absolventům, a to v tom, že pro nás dvanáct bylo připraveno čtrnáct umístěnek. No, táhlo mě to do přerovské Meopty, ale když jsem zjistil možnost (či vlastně spíš ne-možnost) získání bytu v dohledném termínu, rozhodl jsem se pro Teslu Rožnov, kde tato na-děje byla daleko větší – a taky to po asi deseti měsících v Rožnově vyšlo!

To už jsem dva měsíce „sloužil vlasti“ ve slovenské Žilině, když mi můj tehdejší šéf přivezl klíče od bytu a asi za týden jsem byl na manželčině promoci – a pak hurá do vlastního domova v Rožnově! Po dalších deseti měsících – jako podporučík v záloze – jsem se vrátil do Tesly a začala každodenní, ale přesto zajímavá práce. Bydleli jsme v našem dvoupokojovém bytečku tři a manželka dojížděla učit jazyky na učiliště ve Frenštátě. Po nějaké době si zažádala o místo na učilišti v Rožnově a byl konec s dojížděním.

Já jsem působil ve vývojové konstrukci v Tesle jako „samostatný“, později „vedoucí vývojový“ pracovník se zaměřením na technologická zařízení s optickou částí – posléze pro fotolitografii, kde jsem bohatě využíval znalostí, získaných na katedře OJM.

Když naše druhá dceruška povyrostla, zažádal jsem o výměnu bytu za větší – a na podzim 1973 jsme se stěhovali. Z velkého balkonu v sedmém patře máme nádherný výhled na Radhošť, rožnovskou Skalku a nyní i na Jurkovičovu rozhlednu. V létě máme na balkoně „letní jídelnu“, v jasných nocích se mění balkon v astronomickou observatoř – jako optik jsem si sestrojil dalekohled, ve kterém jsou vidět např. Jupiterovy „galileovské“ měsíce, Saturnovy prstence a podobně. Teď, když už jsme v bytě s manželkou sami, mám dřívější ložnici jako „trucovnu“, kde trávím chvíle u svých koníčků, počítače, sbírky fotoaparátů atd.

V roce 1980 jsem přešel do sektoru technologie jako vedoucí skupiny fotolitografie. Zajímavou součástí mé práce byla mezinárodní spolupráce především s tehdejší NDR, což obnášelo časté „služební“ cestování do Drážďan, Frankfurtu nad Odrou, Erfurtu i jinam. Němčinu jsem zvládl díky studiu literatury k obhajobě doktorátu slušně, takže po této stránce jsem neměl problémy. Zlom nastal na podzim 1987, kdy jsem byl vyslán na desetidenní školení k tehdejší firmě E. Leitz Wetzlar v Hesensku. Tehdy jsem přišel poprvé do blízkého kontaktu s odborníky z celého světa – a náramně jsme si rozuměli.

Koncem roku 1990 jsem odešel na vlastní žádost z Tesly Rožnov – poměry byly se změnou režimu pro mne – přesvědčením zásadně apolitického – těžko „stravitelné“. V novém působišti jsem bohatě uplatnil jak jazykové znalosti, tak i zkušenosti fotografické; pracoval jsem v oboru marketingu a propagace. Po téměř jedenácti letech jsem odešel do důchodu a nyní se teprve mohu naplno věnovat svým koníčkům – fotografování, astronomii atd. a nejmladšímu vnoučkovi, který má, zdá se, podobné zájmy jako já. Osmým rokem za mého předsednictví existuje v Rožnově pod Radhoštěm zájmový spolek „Přátelé Fotografie“. Aktivně působím také ve sdružení „Město v mé paměti“ při rožnovské Městské knihovně.

V Rožnově jsme také oslavili zlatou svatbu a vzápětí i v Olomouci zlaté promoce. Přesto, že jsme nedobyli žádnou slávu, myslím, že hanbu naší alma mater rozhodně neděláme a můžeme se se zadostiučiněním ohlížet za naším aktivním životem, který začal v Olomouci, a dožíváme v srdci Valašska.

RNDr. Pavel Hon, Rožnov pod Radhoštěm, červenec 2016