Na olomouckém kulturním a politickém nebi zhasínají jasné hvězdy: odešel Milan Hořínek

AKTUALIZOVÁNO - Sotva jsme se rozloučili s Václavem Burianem, který o sobě oprávněně prohlašoval, že byl novinář, ale byl i něčím více, přišla zpráva o úmrti prvního svobodně zvoleného primátora Olomouce Milana Hořínka. 

S tímto vitálním člověkem, s letorou bonvivána, jsem si nikdy neuměl spojit přízrak smrti. Vždyť jako signatář Charty 77 byl objektem nekonečných perzekucí ze strany normalizačních úřadů a státní bezpečnosti. A nesl svůj úděl statečně. Z oblíbeného gymnaziálního profesora ruštiny a češtiny ve Šternberku si musel na obživu vydělávat jako dělník, noční hlídač, zaměstnanec na železnicích. A dokazoval sám sobě i ostatním, co znamená pevnost charakteru, ale také, jak velkou roli může sehrát pro přežití, pro zisk nové naděje, četba světové literatury. 

Znám málo lidí, kteří by byli tak horlivými čtenáři. Protože už měl přečteno všechno dostupné v češtině, ruštině a němčině, začal se učit anglicky, ale, jak říkal, ne pro domluvu, jen pro čtení. Knihy byly jeho útočiště a spolehlivými společníky byli jeho milovaní pejsci a kočičky, později samozřejmě jeho rodina. A kamarádi, k nimž jsem šťastně patřil od studentských let.

Rok 1989 znamenal pro mnohé z nás nový počátek trochu promarněného života.  Občanské fórum jednoznačně vyhrálo olomoucké volby a Milan se stal primátorem z vůle voličů. V době transformace společnosti jsme tedy společně jako primátor a rektor směle vykročili k naplňování různých představ, o kterých jsme po léta snili. Jedna z nich byla Olomouc jako univerzitní město. S velkým pochopením radnice jsme získávali pro univerzitu bývalé vojenské objekty sovětské i naší armády, budovu po OV KSČ a další.

Vytvořily se tak podmínky pro růst naší alma mater, kde se po skončení volebních období primátora a také poslance České národní rady, rozhodl se Milan Hořínek nabídnout své zkušenosti a znalosti studentům na katedře společenských věd pedagogické fakulty. Jeho moudrosti z praktického života byly vítaným kořeněním teoretických výkladů. Po celé republice poznali olomouckého polistopadového primátora jako člověka s obrovským smyslem pro humor a fair-play, šarmantního úředníka, který se nikdy nechoval, ani chovat neuměl jako „ouřada“.

I jako politik patřil ve společnosti vždy spíše k těm, co si říkali „my“ a ne k těm, jimž se říkalo „oni“. A lidé to právě tak cítili. V Olomouci po něm zůstává nezacelitelně a bolestně prázdné místo.          

Josef Jařab