Cizinci tleskali peklu na letní škole

Jednou ze zvláštních nabídek Letní školy slovanských studií Univerzity Palackého je divadelní workshop. Dobrovolná aktivita vrcholí po týdnu zkoušek představením v divadelním sále Konviktu. Letos "ochotníci" tří kontinentů sklidili dokonce aplaus ve stoje, když předvedli pekelnou improvizaci. Japonec, Polák, Američanka, Slovenka a Francouzka hráli česky pro stejně pestré publikum.

Divadelní workshop letní školy vede už pátým rokem herec Moravského divadla Petr Kubes. "Pracovat se studenty je vždy inspirativní, ale zprvu jsem vůbec nevěděl, co od toho čekat," přiznal Kubes. Byl to on, kdo nahradil dosavadní krátké skeče improvizací na dané téma. "Začali jsme tím, že se ozve klepání na dveře, v prostoru jsou dva starý lidi, dveře se otevřou a tam - nikdo nestojí... tím se zhmotnil a vytvořil příběh," popsal Kubes pět let starou situaci.
Letošní improvizace měla základ ve hře Jeana-Paula Sartra S vyloučením veřejnosti. "Odehrávalo se to v pekle, ale tím peklem si byli lidi sami. Mohlo to být peklo a nemuselo. Autentičnost vycházela z toho, že lidé přicházejí do prostoru a nevědí, kde jsou a kdo jsou. A musí na to přijít prostřednictvím těch druhých. To jsme rozvinuli," objasňuje Kubes.

Od lesního rohu k češtině 

Divadlo není pro frekventanty letní školy jen kratochvílí. Jeho hlavním důvodem je rozšíření slovní zásoby a prohloubení komunikace v češtině. Eiiči Sato z Osaky je v Olomouci na letní škole už popáté. Letos měl roli vrátného. "U dveží," říká poměrně dobrou češtinou s roztomilým japonským přízvukem. Učit se ji začal kvůli své zálibě - hře na lesní roh. "Můj učitel je z Prahy, hraje v Česká filharmonie. A moje angličtina není dobrý a není to ani rodný jazyk mého učitele, tak jsem si ržíkal, že bude lepší pro oba, když naučím česky," vysvětluje Eiiči.
Olomouckou letní školu si v konkurenci Prahy či Brna vybírá záměrně. "Olomouc je město ani velký, ani malý. Letní škola má osumdesát studenti a já všechny můžu pamatuji. Všechny znám," vysvětluje středoškolský učitel informatiky. A vyhovuje mu i to, že kromě češtiny nasaje i českou kulturu, například v kurzu lidových tanců. 

Podle Kubese má divadelní workshop i další podtext. "Studenti se poznají i z jiné stránky. Na jevišti se člověk musí odkopat, musí na sebe i něco prozradit. Je to pro ně dotyk něčeho nového a zpravidla ta divadelní parta pak ještě dlouho drží pohromadě," konstatoval Kubes.
Eiiči přikyvuje: "Je to dobrý učitel, ale trochu mnoho mluví. Hodně." A připomíná scénu, v níž Polák Piotr hraje alkoholika. "A ty jsi mu to desetkrát ukazovat, to bylo dlouhý," vyčítá žertem Kubesovi. Letos ale ocenil, že na jevišti uplatnil i svůj lesní roh. "Nejvíc spokojený jsem byl dva tisíce deset, já měl tři přítelkyně..." vzpomíná Japonec. "Ano, to se odehrávalo v blázinci," zamyslí se Kubes, "Eiiči tam hrál nápadníka."

Standing ovation

Absolvent DAMU a někdejší příležitostný herec v Portugalsku Petr Kubes má k češtině vřelý vztah už od střední školy. "Ze všech češtinářů na hejčínském gymnáziu si nejvíce pamatuji na Bělu Řezáčovou a její kontrolní otázky. Ale mým štěstím je, že k češtině vždy proniknu prostřednictvím zajímavé práce. Naposledy to bylo na katedře bohemistiky, kdy jsme s Petrem Pořízkou točili Březinovu Hudbu pramenů," uvedl Kubes.

Čeština je hlavním výrazovým prostředkem i na workshopu, přesto dal Kubes jako režisér v závěru představení Polákovi Piotrovi volnou ruku. "Řekl jsem mu, závěr je na tobě, udělej si to, jak chceš. Můžeš třeba jen gestem znázornit pocit. A on nakonec pronesl: Tak už mně někdo řekněte, co je dobro a co zlo." A hlediště při potlesku povstalo. 

Letní škola slovanských studií uzavře o víkendu svůj šestadvacátý ročník.